Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rok v semináři 6

Očima víry I.

Zítra slavný pohřeb p. preláta Hejčla. Měl veliký význam pro celý národ překladem Bible. Že to byl univerzitní profe­sor, že to byl Msgre, ThDr., to nedovedou ocenit ti prostí lidé, kteří půjdou v zástupu a budou se modlit bolestný růženec. Hodnosti jsou přídavky podružné, hlavní věc je kněz. Kdyby zemřel nejmladší kaplan v diecézi, také bychom se modlili jako zítra „za zemřelého kněze".

P. Schmid, provinciál na Sv. Hostýně, s úsměvem říkal: Nepomůže-li mně na soudu Božím, že jsem byl jezuitou, to, že jsem byl provinciálem, mě nezachrání. Budeme tedy zítra pochovávat kněze, Božího služebníka, jehož postavil Bůh na mimořádné místo a jemuž s mnoha vlohami, vědomostmi a důstojnostmi rozmnožil také zodpovědnost.

Zemřel ministr kdesi na severní Moravě. Přijela sněmovna, měl pochovávat biskup. Řízení pohřbu měl poslanec Stojan. U hrobu se čekalo, že promluví císařův zástupce, ale po obřa­dech mu pošeptal Stojan: Napřed promluvím já, pak vy! A pravil prostince: Pochováváme ministra. Před lidmi veliký pán. Před Bohem jsme si však všichni rovni a ministr musí za sebe zodpovídat jako každý z nás. Potřebuje naší modlitby víc než kdo jiný. Pomodlíme se za něho třikrát Otče náš. Pak byly řeči zástupců vlády a parlamentu. O to běží: dívat se na všech­no očima víry a ne očima lidí přirozených, hledících spíše na zevnějšek než na obsah, Jejich přítomnost na pohřbu je aktem slušnosti, ale není aktem víry, jak tomu musí být u nás. Na pohřbech velikých hodnostářů světských i církevních bývá vnitřní účasti, účasti víry, tedy modliteb méně než tušíme. Tedy hledět na vše očima víry, v jejím světle všechno hodnotit.

Víra je světlo. Co oko nevidí, co ucho neslyší, co lidskému srdci nepřipadlo, to nám zjevuje. Otvírá výhledy, rozšiřuje obzory. Dokud zde žijeme, jsme porušitelní; máme-li se stát neporušitelnými musí přijít k tomu přechodu, k smrti. Víře se také jeví jinak mrtvé tělo než nevěře nebo lhostejnosti. Vidí v něm chrám, očištěný křtem, vysvěcený sv. olejem, nyní do­časně opuštěný, Sanctissimum je odneseno. Co jiného je tělo pro duši než svatostánkem? Ten chrám, dílna Ducha svatého, zaslouží úcty. Je to dům, který kdysi vstane z trosek, v jeho oknech se opět rozzáří světlo a bude to věčné světlo, hořící před Nejsvětějším, trvale živené olejem, řinoucím se z nej- světějšího Srdce. A zvony se v tom chrámě opět rozezvučí, srdce opět začne bít a v ústech zazní nová píseň: píseň našemu Bohu.

Víra je světlo. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Tak vrhá reflektor víry své světlo do daleké budoucnosti, až k poslednímu dni, a ještě dál, dál Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Je třeba zdůraznit ten vztah Eucharistie k zmrtvýchvstání. Víra je veli­ký Boží dar, který si nutno opatrovat, bez ní se vkrádá temno­ta do srdce člověkova a s ní otupělost, zoufalství. (44. 38)

Očima viry II.

Víra roste činy, oběťmi, přinesenými z víry. Máte, pánové, subdiakonátem přinést své tělo v oběť jako svíci - a to na celý život? K tomu je třeba veliké víry. Abychom měli velikou lásku k takové oběti. To vydání těla ke spálení vyšší láskou - musí být akt víry a lásky.

Abyste však mohli rozumně na sebe přijat celoživotní odří­kání, musíte přece občas zkoušet, jste-li schopni z víry přinést větší oběti. Čas od času nějaký velký čin. Obětovat něco vel­mi milého, příjemného. Svého koníčka na delší čas. Abych ukázal, že opravdu věřím, že chci opravdově na sebe vzít zá­vazky, zdržím se měsíc, dva, tři, rok ... čeho. To si sami do­dejte. Toho, co vás láká. Jednoho láká to, druhého ono. Ale něco, oč byste se mohli sami opřít, až budete na sebe brát subdiakonát. I kdyby to bylo např. něco od jídla, pití, kouření. A opět něco, co vyžaduje sebezápor: každý den celý růženec, o prázdninách každý den více četby, návštěva chrámu atd. Něco konkrétního; jako hořčičné zrno, ale aspoň to zrnko zde musí být, abych se měl nač postavit. Chtít brát na sebe doživotní závazek a nemít ani jeden větší doklad víry, kterou jsem osvěd­čil delší dobu trvajícím sebeovládáním - to je šílenství. Tedy přinést oběti a to v duchu víry.

To je pěstění víry, a pak je ochrana víry: všechno, co zne­čišťuje srdce, to zakaluje nadpřirozené oko víry. Obojí nečis­tota ducha, pýcha, ctižádost, hledání sebe - nečistota tělesná, nestydatost. A tu překáží nejen trám, ale i tříska v oku, umen- šuje jasnost výhledu. Čím čistší srdce, tím jasnější víra. To je opět význam kněžského celibátu. Kněz, který má vést i jiné ve světle víry, který má žít eminentně z víry, musí mít čistší srdce než jiní věřící, aby viděl jasněji do nadpřirozena. To je také význam celibátu pro víru a přísluhu nejsvětější Eucharis­tií a konečně i pro víru ve slavné zmrtvýchvstání. Tělo přemá­há věřící, strhává je do hříchu; vidí, kolik síly je třeba k tomu, aby člověk tělo ovládl. A vidí-li, že kněz tak činí, čerpají z jeho víry sílu, a čerpají sílu i z jeho naděje, že to tělo, které se zřeklo z lásky k Bohu a z víry v posmrtnou blaženost jakého­koli ukájení, bude nasyceno věčnou blažeností, až projde bra­nou smrti do života!          (44. 41)

Rozsévač dobra a rozsévač zla

Opakuji několik slov z Hromádkova článku: Z krize kato­lictví v našich zemích se zrodila Cčs.Hluboká hospodářská choroba volá po víře mohutnější a odevzdanější.

Dnešní člověk touží po náboženském kladu a nemá valné­ho smyslu pro protikatolickou agitaci a polemiku. - České katolictví zužitkovalo pro sebe světovou vlnu katolické obno­vy. - Církev s náboženským minimem stane se dříve nebo později i kulturně pouhým příživníkem. - Nevěra může být přechodnou stanicí, ale nemůže dát definitivní pomoci. Je tře­ba tiché, trpělivé, opravdové práce. - Církev čsl. začala s širo­ce rozevlátými prapory, se sebevědomým gestem pokrokové­ho borce.

K tomu z knihy Dr. Cinká: Neseme vinu za svoji mravní zplanělost, za neúrodné úhory ve své duši. Jsme povinni usi­lovně působit s Boží milostí. Spočívá na nás velká zodpověd­nost, zda símě milosti v nás vzchází či hyne. - V rámci litur­gických textů vyvstává před zrakem duše troj obraz: Noe, Kris­tus, Pavel - tři rozsévači. - Jak se posmívali světáci Noemovi, jak nešťastní židé umírajícímu Spasiteli, jak konečně snižova­li Pavla, že se musel hájit a dokazovat, že je také synem Abra­hámovým, tedy dobrým národovcem, a že se snaží pracovat co nejvíce.

To byli rozsévači pravdy, za kterou trpěli, ale kterou hlásat nepřestali. Noe vstupoval do archy s vědomím vykonané po­vinnosti, Pán se kladl na kříž s vědomím: Je dokonáno, Pavel šel klidně na popraviště. Echo se zpozdí možná, ozvěna ne­spěchá, víra veliká, zbožná nebude bez echa! Noema vzpomí­náme s obdivem, Krista adorujeme, ze srdce Pavlova čerpá­me nadšení, odvahu, touhu po maximu sebeoběti: V mnohých pracích, ...

Svět potřebuje proroky. Lidi schopné obětovat existenci, chléb, zdraví, život! Je to zajímavé. I ti, kteří na kněze nedrží, jaksi zesmutní, když slyší: odešel bohoslovec. Jsou nějak zkla­máni. Věří v sílu přesvědčení, v mravní velikost, které sami nejsou schopni, ale která je jaksi zvedá. Propadli třeba mate­rialismu, ale potřebují, aby byl někdo ideálním. Propadli smy­slnosti, ale potřebují lidi mravně čisté.

Být rozsévači této mravní velikosti. Příkladem. Životem. Po vzoru božského rozsévače roznášet sílu, víru, naději, požehná­ní. Co přinesli nevěrní kněží? - Dnešní člověk touží po nábo­ženském kladu, tedy po kněžích, kteří by ho vedli k Bohu. Dali mu Boha, víru a s ní naději a bratrskou lásku, aby těch věcí, které usilovnou technickou prací vynalezl, nezneužil k vraždění, válkám, k mravnímu vraždění, aby vše, co má lidstvo v ruce, mu bylo požehnáním. K tomu se vychováváme. Lid už nesmí být klamán, on odnesl ty kněžské hádky, boje o zrušení celibá­tu. Co kněží zavinili, kněží musejí napravit. (44.46)

Vlastnosti nejsvětějšího Srdce

Abychom neměli zkreslené představy, budeme odvozovat jeho vlastnosti z evangelia. Jasně nám zazáří.

1. Bylo to srdce mužné, které imponovalo mladým mužům, zvyklým na tvrdý rybářský život. Srdce, které by jistě impo­novalo i dnešní mládeži. Mužné. Vzpomeňte, jak přitahovalo panického idealistu Jana, tvrdého Ondřeje, který se dá za ně ukřižovat. Jak šli zvolna za Pánem od Jordánu. „Mistře, kde bydlíš?" „Pojďte a uvidíte." A zůstali u něho ten den. Jaké to byly rozmluvy, jaké mužné plány. Mohlo by působit na rybá­ře nějaké sentimentální snění? Otužilý Pán seděl s nimi asi v nějakém podloubí na tvrdém plášti. Odcházeli nadšeni. Jeho plány: získat svět! Vydobýt svět! Bylo to srdce královské, vůd- covské, otužilé, chtějící se postavit do prvních řad. To pohnu­lo rybáře, že hledali své bratry, aby je přivedli ke Kristu. On­dřej Šimona, který bude skálou. Pán pak volá na Filipa, Filip poslechne na slovo a získává Natanaele.

V kom má Pán zálibu? Jsou to vesměs lidé tvrdého života, schopní oběti, nemají sice formálního rozumového vzdělání, ale mají vzdělané srdce. Umějí se nadchnout pro dobrou věc. A jsou upřímní. Srdce Páně projevilo zálibu v Natanaelovi: Hle Izraelita, v němž není lsti. A neurazilo se nad jeho slovy: Může z Nazareta pocházet něco dobrého? Nic změkčilého, nic přecitlivělého, všechno stručné, rázné, cílevědomé.

2. Je to Srdce sociálně cítící. Neodlučuje se nezdravě. Byl sice na poušti, aby tam bojoval se zlým duchem, ale po těchto exerciciích přichází do společnosti, na svatbu. Radovat se s radujícími. Má porozumění pro lidskou radost, oceňuje při­rozenou lásku mezi mužem a ženou, vysoko si cení manžel­ství a chce toto posvětit. Tak zdravě soudí toto Srdce o po­hlavním pudu.

Je to vděčné Srdce, které miluje matku, a pomáhající, chu­dým manželům daruje dobré víno. Není to Srdce odcizené skutečnému životu, naopak takové, které vše sleduje, oceňuje a posvěcuje. Jak imponovalo hostům i služebníkům! I dále se radovalo s radujícími.

3. Srdce i v denních zaměstnáních vždy zaměřené k nebi. Hledající. Co hledalo? Slávu na výsostech, pokoj lidem. Jak horlivě se zasazoval Pán o svatost chrámu? Nedělejte z domu mého Otce lupičské doupě. Na jakou vlastnost srdce ukazuje jeho jednání v chrámě? Je tichý a pokorný, ano, když se jedná o jeho čest. Ale kde je jeho Otec zneuctí ván, pak platilo: Udě­lal bič, všechny vyhnal z chrámu. Tak hledal čest svého Otce. Zrovna tak horlivě hledá blaho lidí. Pracuje i v noci, když mluví s Nikodémem. Miluje lidi tak jako je Otec miluje ... že dal svého Syna. Rmoutí ho, když je Otec urážen, ne však když je urážen on, spíše ho zarmucuje to, že lidé nechtějí žít, ne­chtějí přijít k němu, zdroji nadpřirozeného života. Že mu ne­chtějí porozumět a hledají hmotu. Hledá dobrou vůli u Niko­déma, u Samařanky při Jakubově studni, u královského úřed­níka, jehož syn umíral. Hledá víru.

4. Je to poslušné Srdce. Nejsme asi dobrými tlumočníky toho Srdce, protože není mužů, kterým bychom imponovali! Chrámy jsou plné žen - kde jsou muži? Pán jich nasytil pět tisíc, myje nedostaneme k nasycení jednou do roka. Není naše srdce příliš změkčilé? Anebo máme jinou chybu: že hledáme sebe, nikoli uskutečnění vůle svého vůdce; nejsme spokojeni s jeho pokrmem, nápojem, nepracujeme s ním ve dne, nestře­žíme stáda v noci. Prostě nejednáme tak, jak on jednal a jak to vyjádřil slovy: Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal. Je to Srdce poslušné, sjednocené s vůlí Otcovou, Srd­ce, které bude z poslušnosti zvednuto na kříž.

Je-li úkolem 1. pátku srovnání srdce se Srdcem Ježíšovým a reforma toho srdce, máme co srovnávat: mužnost, sociální cítění, hledání lidí dobré vůle, a to vše ve spojení s nebeským Otcem. Mým pokrmem je ...         (44. 95)

Jan 8 - Je to zdroj milosrdenství. Před Pánem stojí cizolož­ná žena. On ví, co je to spravedlnost, jako to vědí farizeové, ale ví ještě více. Co znamená odpouštějící, milosrdná láska.

On zná Otce! V Srdci svého Syna poslal Otec lidstvu zákon jinak psaný: zákon lásky. Jaké štěstí být knězem, nosit v srdci tento zákon. Ve zpovědnici ruka knězova Ego te absolvo, ale v hrudi bije Srdce Ježíšovo. Učiň mé srdce ... Svět milosrd­nou lásku potřebuje, jinak by si musel zoufat. Proto potřebuje kněžské srdce.

Ježíšovo Srdce - zdroj nadpřirozeného světla. Já jsem svět­lo světa. Kdo mě následuje, nepůjde v temnotách. Přirození lidé jsou v nebezpečí řídit se pudy, vášněmi, náklonnostmi. Soudíte podle těla. Svět a důležitost věcí se mění ve světle tohoto Srdce: radosti jsou jen stíny pravé radosti, bolesti jen prostředky k blaženosti. Je to božské Srdce, plné nebeské moudrosti.

Celibátem se projevuje láska k Srdci probodenému. A z ní zase prýští světlo, názor na věci tohoto světa, na sebeoběť - a síla k sebeoběti! Učiň mé srdce podle Srdce tvého!

A je to Srdce svaté, prosté hříchu - zdroj pravé svobody. Skutečně kněz je nejsvobodnější člověk na světě. Na kříži má rozhled na všechny strany, napájí všechny, sám z nebe napájen. Jako studnice, z níž se napájejí druzí, občerstvují, která je už zešedlá, ale voda stále svěží ze zdrojů nadzemských. Kdo pije z tohoto kněžského srdce, stává se svobodným dítětem Božím, dědicem nebeského království. Šťastné kněžské srdce. Aby ne­vysychalo, má být spojené s otevřeným Srdcem. (44. 98)

První pátek

zvlášť významný. Jsme jako ta rodina ve večeřadle, čekající na seslání Ducha svatého. Voláme ho denně. Veliký, slavný okamžik. Vlpp. jsou si jisti, že se modlíme s nimi a za ně. Běží o to, aby Duch svatý padl jako ohnivý příval do jejich srdcí, aby la jejich, už vychovaná srdce, si osvojil jako své trvalé chrámy, /. nichž by působil, vanul a roznášel požehnání.

Přišla zpráva, že v Opavě zemřel autor „Pohledů do kněž­ského semináře" a „Kněžských problémů" Dr. F. X. Novák. Veliký kněz, tvrdých životních osudů, jeho knihy nezestárnou. Byl zde a pravil: Napřed dobrý člověk, pak dobrý katolík, pak dobrý bohoslovec. Příroda nedělá skoky. Kladl takový důraz na kněžský charakter, na kněžská srdce. Kolik mladých nadšenců živilo v sobě nadšení... Jeho odkaz: Vytrvejte, ale nesmíte za­krnět! Dejte se vést ke stálému pokroku Duchem svatým!

Duch svatý je láska a jeho radostí je bydlet mezi lidskými syny, v lidských srdcích. Nenašel lepšího, krásnějšího, důstoj­nějšího příbytku nad velekněžské Srdce Ježíšovo. Žádné ne­bylo jím samým tak vyzdobené - pro osobní spojení s bož­stvím. Takřka druhé lůno Ducha svatého. Z něho vycházel, aby pracoval mezi lidmi. Nikde ovšem také nebyl Duch svatý tak ctěn, bez ustání veleben a milován jako v tomto Srdci. Nikde se tak nerozezvučel jásot vzájemné lásky Otce a Syna jako v Srdci Bohočlověka. V žádném jiném srdci nenašel to­lik porozumění, tak velkomyslného přijetí, tak ochotné a dů­sledné poslušnosti na nejmenší popudy.

Máme na zřeteli velekněžské Srdce Ježíšovo, měříme hlu­biny jeho lásky k nám. Lásky činné, která se dává pronásle­dovat, zesměšňovat, nevinně odsoudit, ukřižovat, lásky, která dává všecko - bez výhrady. Vidíme Pána, jak mlčí, jak je mír­ný k nepřátelům. Mitis (tichý). Jaký majestát, jaká krása, sil­ná, mužná vyzařuje z obličeje, z očí, tj. očima ze srdce. Ta pevnost v každém kroku, železná důslednost, ale ne krutá, odpuzující, drtivá, nýbrž zvoucí k následování.

Co si musíme odnést z tvrdého seminárního života? Kněž­ské srdce, které bude představovat dobrého Pastýře; to tedy musí být posvěceno od Ducha svatého.        (44. 100)

Dříve bývalo první z vyšších svěcení podjáhenství. Jím bral bohoslovec na sebe závazek denní modlitby breviáře, celibátu a po­slušnosti k arcipastýři.

Podjáhenské svěcení

Prožijeme zítřejší privátní rozjímání pod dojmem dnešního svěcení. Na velebné pány, kterým z plna srdce blahopřejeme, můžeme vztáhnout Mojžíšova slova, řečená izraelskému lidu: Dnes jste si vyvolili Hospodina, aby byl vaším Bohem. To byla jedna strana úmluvy: vyvolili jste si Pána. A, druhá? A Pán si vyvolil tebe, abys byl jeho zvláštním lidem, zasvěce­ným svému Bohu! Opustili všechno, vystoupili s Kristem z nížiny na horu velmi vysokou. Milostí a silou Kristovou se dostali na výšiny. Proč tam šli apoštolově Petr, Jakub a Jan? Proč tam šel Kristus? Do samoty? Aby se modlil a při modlit­bě se proměnil. Celibátem se odtrhli od světa, vytrhli se ze společnosti. Breviářem se zavazují k vytrvalé modlitbě, která člověka proměňuje, aby byl stále podobnější Kristu Pánu: jeho tvář zářila jako slunce, oděv byl bílý jako sníh.

Co prožívali vlpp. dnes na zemi, podobni užaslým apošto­lům? Padli na svou tvář a velmi se báli. Co slyšeli apoštolově? Výzvu k poslušnosti. Z oblaka se ozval hlas: „To je můj milo­vaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte." Je zají­mavé, koho mají poslouchat. Toho, o němž se praví: Stal se poslušným až k smrti. Věřícím připomínají tato slova při ordi­naci velikou pravdu: Bůh si volí svěcené za své služebníky, milované, přenáší na ně část své autority, cti. To je můj milo­vaný syn (ten kněz), toho poslouchejte. Staví jej věřícím v čelo. Po- slouchají-li svěcení svého biskupa, biskup Boha, pak jsou všichni sjednoceni v autoritě Boží.

Program nového života? Vstaňte a nebojte se! Pán je s námi. Proč bychom se měli bát? On přemohl svět. Naše vítězství je jisté, jedná se přece o vítězství Boha!          (50. 70) 

Pátému ročníku

Prožíváme poslední chvíle. Lid venku na vás čeká, kněží padají, klade se do vás mnoho nadějí. Nesmíte zklamat.

Církev - matka čeká, že pomůžete splnit její poslání. Jaké je? Vylovit lidstvo z moře dočasnosti a přenést v oceán ne­smrtelného života nadpřirozeného, zájmů duchovních. (Není jen) přirozeno zájmů hmotných. Vybudovat zde Boží králov­ství na zemi: víry, naděje a lásky - svatosti! Kde by Kristus v srdcích žil a vládl! Oznamovat lidstvu Boží vůli a tak to lidstvo vychovávat, aby Boží vůli plnilo rádo, vždy, dokona­le. Je to úkol snadný?

Ale Církev jej musí plnit, byť by za to nesla trnovou koru­nu. Co konečně na tom záleží, v jakém vnějším klidu a blaho­bytu žije nevěsta Kristova? Co pro ni znamená purpur nebo žebrácký hadr, co chvilkový bol nebo pomíjející radost? Co hold trůnů anebo posměch chátry? Vzpomeňte na Itálii. Váž­né je to, ale přece jen významu podřadného.

Co není věčné, není ničím. Krásně o tom mluví Krolický v Ideálu kněze: „Církev sahá svým pohledem dále, za všech­ny časné cíle. Aby vykonala svůj spásonosný úkol, neleká se obětí, líbá trnovou korunu, líbá svůj těžký kříž."

Ale strašná bolest ji jímá, když cítí, že vnitřně hynou její děti vlažností, nedůvěrou - že selhávají její služebníci, kněží.

Víte, pánové, že poměry jsou hrozné, že prchá věřícím ze srdcí víra, doufajícím se menší naděje - a milujícím vychladá láska. Bylo by dětinstvím nevidět to, co bije do očí a nalhávat si, že je dobře.

Církev opuštěna, náš lid odcizován; i když neodpadl, nebu­de milovat, nebude mít matku. Mnoho lidí se o to přičiňuje.

Vy budete mít - po lidsku řečeno - strašný úkol: získávat Církvi u nás novou lásku. To bude zázrak a zázraky mohou dělat s po­mocí Boží jen svatí! Musíte být svatí! Dokonalí! (35/111. 53)

Goliáš a David

Velikán Saul, o hlavu všechny převyšoval. Ahle, proti němu Goliáš, člověk jako Saul, ale větší a dokonale vyzbrojený vším, co skýtala současná technika. A Saul se leká, jeho vojsko se třese, v Izraeli je úzkost domovem.

A zatím na betlémské pastvině se prohání mladičký Da­vid. Ovce jsou jeho rodinou. Pastýřskou píšťalou vyzpívá svoje srdce, prakem si cvičí oko a tuží svaly. Ani neví, proč to dělá, kdo si ho vychovává. Byl u nich kdysi vážný prorok, Samuel. Seděl kolem obětního stolu, když ho, Davida, za­volali z pastvy. A tu vzal Samuel roh s olejem a pomazal ho. Což chápal David plně, co se děje? Nevěděl, co řekl Hospo­din Samuelovi, když pozoroval jeho silné, pěkně urostlé bra­try a myslel si: to by byl král. Tu mu Hospodin vnukl: Člo­věk hledí na zevnějšek, já hledím do srdce. (1 Král 16, 7) A tak poslal Samuel pro nejmladšího. A když vylil olej na jeho hlavu, „duch Hospodinův se zmocňoval Davida od onoho dne i nadále".

A tento chlapec šel tedy navštívit své bratry a vidí a slyší Goliáše a je naplněn svatým hněvem. Tupí vojska živého Boha! Nemůže vystoupit v Saulově brnění. Je samorostlý, samostat­ný, volný se svým prakem, neboť na tu zbraň byl zvyklý a ta mohla být v jeho rukou zbraní hroznou. Dnes tě dá Hospodin do mých rukou! A víte, jak boj dopadl.

Proč to připomínám. Jsou zlé doby. Slyšíte tak často naří­kání. Vidíte slabost na výšinách. Nerozhodnost i u těch, kteří by měli zavolat hromem a postavit se v čelo vojska Božího proti Goliášovi, který je obrněn všemi vymoženostmi doby a mluví den ze dne, chrlí svá potupná slova tiskem, radiem, fil­mem z protivného břehu a holedbá se svou přesilou. Techno- kracie! Nadvláda hmotné kultury. A Izraelité, duchovní lid Boží, aby se chvěl. Jak to skončí? Mládež je vedená v duchu obra Goliáše. Tělo - tréning, sport! Jak to skončí? Zbytečná otázka. Jak zasáhnu? Jak bych mohl pomoci? Co jsem už udě­lal, abych obra oslabil? Kde je můj prak? To by byly správné otázky. Ne vztek, ale bolest. Pryč s hořekováním, lidé du­chovní nesmějí zapomínat na Ducha, který ustavičně pracuje. Kdo z vás se zamyslel nad tím, co se děje v těchto dnech na dómě. Jak tam v neviditelných přívalech sestupuje Duch sv. na tolik dětí. Kdo ví, kolik je mezi nimi Davidů, které si po­volá Bůh od domácích prací, z pastvy, z polí k oltářům, na přední místa v Boží Církvi, na stolce pastýřské. Možná jsou tam právě ti nejpotřebnější, stateční! Což nepracuje Duch sv. právě tak ve světě? A vy jste nerostli v ovzduší Goliášově? A jak to, že jste sem přišli, že v době těla a sportu chcete být duchovními? Že vás sem vedla otázka chleba? To je urážka. Co slíbil král těm, kteří zabijí Goliáše, rouhače? (Zahrne bo­hatstvím, ...) Dbal na to David? Nebolelo ho rouhání? Co vám slibuje Bůh, když mu pomůžete obrátit Goliáše, neboť v NZ neběží o zabití, nýbrž o zduchovnění toho hmotného těla, o usměrnění té síly. Zahrne ho velikým bohatstvím du­chovním, dá požehnání. Umožněte v sobě nejvyšší aktivitu Ducha sv. Pryč s povrchností. To je Duch hlubin, tišin. Co s mělčinami? Máte ho v sobě. Oživte jej, umiňte si o prázdni­nách pracovat.     (36.104)

Vztah k papeži

Celý svět vzpomíná nemocného papeže (Pia XI.). Vhodné rozjímání o tomto nástupci sv. Petra, z jehož úst tak význam­ně znějí slova Introitu: Budeš mi vůdcem. Jeho vůdcovství je jedinečné, odvaha podivuhodná. Ochota jednat i s vtěleným ďáblem tam, kde běží o vítězství Božích zájmů. Jistota v ne­jistotách! Razil nové směry a o nic jiného neběží, než o to: dát se vést. Papež se modlí a pláče, že katolíci nejednají podle jeho směrnic.

Úkol:1. Dux - vlastní vůdce je Bůh, on je jeho orgán. Zdroj jistoty a světla.

2. Metoda? Láska. Důležitá je epištola (2. neděle po Devítníku, shromáždění u sv. Petra): Pravda vítězí, dobro si razí cestu, ale jejich zbraní je láska. Církvi se vtírají časem různí žoldnéři, ochotní bojovat mečem, satirou, ale ona je odmítá. Pravdě a dobru může posloužit pouze láska. Papež může pou­žívat jen nadpřirozených prostředků. A proto může za růz­ných okolností mluvit tak klidně a taktně. Musejí to přiznat i nepřátelé Církve. V encyklice jsou patrné stopy jemné čin­nosti Ducha sv., božské lásky. Nikdo není zraněn, nikdo urá­žen, je napadáno jen zlo, ale zlí jsou milováni a povzbuzová­ni. Fortiter in re, suaviter in modo (pevně se držet věci, ale jemně ve způsobech). Proto působí papežovo učení i na odci­zené, jinak věřící. Není to znějící kov a zvučící cimbál.

a) Nejčistší úmysl odzbrojuje každého nepřítele - láska nemyslí jen na sebe, je dobrotivá.

b) Dobrá vůle i vůči nepřátelům: láska zapomíná, když jí někdo ublíží.

c) Nikdy nad ničím nezoufá - svatý optimismus.

V tom spočívá všemohoucnost lásky, síla církevní nauky. Ovšem nesmí to být láska pouze citová (affectiva), ale effecti- va, činná! Spojená s prací nejrůznější: Katolická akce, misie, rodina, sociální otázky, kněží. Láska Kristova nás pudí, žene k práci! Je nadpřirozená, milá, pracující, trpící: všecko vydrží. Tento papež mnoho vytrpěl. Otec trpí se svými dětmi. A děti Církve v těchto 15 letech musely mnoho vytrpět: Rusko, Mexiko, Španělsko, Německo.

Čím vyšší je hodnost, tím blíže je Pán, a tím blíže je člověk jeho kříži. Spasitel to sám od sebe sděluje svým učedníkům: Bude vydán pohanům, bude posmíván, týrán a popliván. Ale to není ještě konec, to je jen cesta k cíli, na konci slavná. Tře­tího dne vstane! Člověk těžko může této cestě porozumět. (Odvažuje se mít slávu, dosáhnout cíle.) Je dobré zvolat se žebrákem: Pane, ať vidím!         (50. 62)

Vztah k bohoslovcům

Sešli svého Ducha, aby mi dal do nitra to, co chceš říci svým bohoslovcům. Neboť jsou tvoji, tak drazí tvému nejsvětějšímu Srdci. Já pak jsem neužitečný služebník. Kéž si toho zůstanu vědom!      (42. 1)

Náš kolárek stále káže. (viz též v knihách, např. když se loučil s bohoslovci, kteří museli do Reichu)  (37. 83)

Zvlášť v dnešní době, kdy je na postupu zřejmá snaha sma­zat vnější rozdíl mezi kněžími a laiky a sekularizovat vystu­pování kněží, je nutno zdůrazňovat napomenutí apoštola ná­rodů: Nepřizpůsobujte se tomuto světu! (Řím 12, 2) (39. 4) (I nový kodex církevního práva can. 284 žádá církevní oděv. Pohodlnost, pokleslá kázeň, nedostatek vzorů působí, že není někdy uváděn v život.)

Rozmluva s bohoslovcem

Pořád se ozývají temné hlasy: zmýlil ses, nepatříš tam. Co říká váš rozum, je směrodatné. - Ten by radil: ven! Tedy poslechněte. Srdce se přikloní k rozumu, nikdy to nesmí být naopak. Rozum dává podklad, co je rozumné, co je vůle Boží. Na to nám Bůh rozum dal, aby byl jeho tlumočníkem. Tedy ať mluví rozum.

Říká ten rozum, že kněžský stav je nejvyšší, nejvznešeněj- ší? - Ano! - A co vám nejvíce zdůrazňuje, co je na něm tak vznešeného? - Když jsem čítával brožury Životem ... - Ne­mohl bys kázat takové pravdy? A pak mše svatá. Ale proč ta? Vy se na ni díváte objektivně očima víry. Vaši spolužáci ze střední školy asi nebyli všichni toho názoru, že mše sv. je něco velikého, že by stálo za to být knězem. Co je v té mši sv. tak velikého. Pomoc lidem? To byste mohl jako laik také pomá­hat, ale počkejte, něco jsem zkusil sám.

1. Na spáleništi člověk. Velebný pane, pojďte a potěšte mě! Cestou tam jsem potkal učitele: „Už jdete pozdě. Co zachrá­níte?" A on nevolal toho učitele, který přišel včas, volal kně­ze. Potěšte! Jemu nestačí slovo, chce zvláštní slovo. Jaké?

2. Jedna paní, která mnoho trpí zde v Olomouci, řekla lai­ku: Aspoň to křesťanské slovo kdyby člověkovi někdo řekl! To tedy chtějí, něco skutečného, pevného, jistého! Bůh je, vidí vás, stará se o vrabce na střeše. Nebojte se! (V pozdravech andělů zmrtvýchvstalého.) Alter Christus má být tím andě­lem.

3. Voják s rozstesknělým okem. Co je? Kolik bolu. Mám hodné děvče, a přece mne něco bolí. Měl jsem jiné. Sám jsem ji vydržoval, sirotek, šaty, jídlo. Ale ona měla jednu chybu (jinak byla jemná), měla moc ráda chlapce a byla nestálá, ráda střídala. Sem mi psala měsíc a pak, pak ... A víte, to mě bolí! Strašně. Kolikrát jsem stál v noci na stráži, už jsem si chystal zbraň, tak smutno, teskno mi bylo, ale přece jsem se vždy ovládl. A tak to nosím sám, kamarádům se nechci svěřovat. (Ta druhá) je hodná, čekám na ni, je zbožná. Bude ráda, když mě uvidí s vámi, ve vaší společnosti. Mohu přijít, i s ní bych přišel. Chci si ji vzít, je chudá. Už brzy půjdu domů, ožením se. Proč se otevřel knězi, proč tak tiskl ruku? Chtěl útěchu nadpřirozenou!

To je tedy úkol kněze: nadpřirozeně pomáhat, těšit. A ovšem jako matka se musí mnohého zříci a jako lékař se obětuje, podobně chce-li někdo pomáhat jiným, musí sám sebe někdy nechat bez útěchy, zapomenout na sebe! Tak je to s knězem, prostředníkem. Od lidí bere ty smutky a Bohu je podává, od Boha bere dary a útěchy a lidem je dává. Pak mu nestačí, aby se i sobě příliš věnoval. Vidíte, a to je oběť, a oběť jedna z nejbolestnějších: aby mohl pomáhat mnohým, zůstal sám, aby mohl těšit společnost, vytrhl se ze společ­nosti, rodinného řetězu, stojí mimo, protože se zříká vlastní rodiny. To je ta obtíž. To je tedy to, co žádá Církev po tom, kdo chce nadpřirozeně pomáhat lidem: aby to skutečně chtěl, aby nechtěl nějak hmotně pomoci sobě! Aby měl čistý úmy­sl.

Dále: aby byl schopen pomáhat, aby dovedl zapomnět na sebe, aby se dovedl obětovat skutkem. To musí dokázat svým životem. Musí se umět ovládat, aby se nehledal, musí si umět něco odepřít. A aby dovedl si vše odepřít, žádá Církev, aby se zřekl toho, k čemu jsou lidé nutně hnáni, ukájení nejsilnějšího pudu. - Kdykoli jsem byl zaměstnán, měl jsem pokoj! Zahál­ka je mučivá. - No a jiné povinnosti, které máte. - To jsem si konal. Co žádá, jsou vědomosti, a ty přece rostou! - Ano, ale ty temnoty někdy, nespokojenost, neútěcha.

Víte, proč vedl Bůh vyvolené pouští? Za jak dlouho tam mohli být? Oni, bývalí otroci, měli si vydobýt zaslíbenou zemi. Naučit se bojovat, proto strádat na poušti, otužit se! Vedl je ohnivý sloup. Tak je i s námi. Zaslíbenou zemí je kněžství, ale bude třeba vydobývat duše, které jsou v moci pohanů a ďáblově. Bojovat. Proto se Bůh nemůže mazlit. Bleskne. Jsi na dobré cestě, stačí, prodírej se dál! Per aspera ad astra. Ty doby temnot přece prozáří občas útěcha. Ano! Tedy jste na dobré cestě a není třeba poslouchat po­plašené srdce, těsné, neklidné, jděte za ideálem, který vám načrtává rozum: veliké svaté kněžství. Cesta nahoru bude obtížná. Qui vult finem, debet velle et media! (Kdo chce dosáhnout cíl, musí chtít i prostředky!) To je, co po vás Církev žádá, abyste užíval prostředky. Chcete? Ano! Tedy jděte ve jménu Páně!

Kněz má pomáhat lidem, ale to NENÍ jeho hlavní úloha. Bůh stojí na prvém místě!

Sebezpytování: Dovedl jsem říci slovo útěchy, pomodlit se za ubohého? Byl jsem chladný, sobecký? Hledal jsem útěchu stále jen sám a hned jsem malomyslněl, když se mně všichni nevěnovali? Jak jsem budoval Boží království v srdcích těch, s nimiž jsem se setkal. Budoval jsem, nebo otřásal základy, bořil? Nemohl by vystoupit někdo z těch, s nimiž jsem mluvil, jed­nal, a říci: Měl jsem víru - a mám ji otřesenou, měl jsem víru ve velikost, mravní velikost kněžství, viděl jsem v kněžích siláky a nyní... Jak jste slabí, slabí! A pak se zamyslete nad krásou kněžství z tohoto dvojího hlediska: pomoc lidem, bu­dování království Božího v nich. V jedné větě: Gloria in ex- celsis Deo - pax hominibus.

Nepracujete pro věc předem ztracenou! A nebojte se! Zví­tězí nakonec duch, mravní síla. I když nevidíme úspěchy, mějme naději! Jsme jedno - souvislost generací! - Knězova smrt: A ten, jenž mrtev leží, je víc než jiní živ!           (44. 1)

Dar rozumu

Je sedm darů Ducha svatého. Zdokonalují ctnosti. Čtyři zdokonalují rozum, tři vůli. Tak víru zdokonalují dar rozumu, umění, moudrosti, rady. Budeme rozjímat o daru rozumu:

1) V čem spočívá.

2) Jak velikou má cenu, význam.

3) Čím můžeme tento dar v sobě zdokonalit.

Ad 1. V čem spočívá? Zdokonaluje víru. Víra je ctnost, skrze kterou považujeme za nezvratnou pravdu to, co Bůh zjevil a to právě proto, že to zjevil Bůh, Pravda sama. Máme- li věřit, musíme jasně vědět, co Bůh řekl, jak to řekl a co tím říci chtěl, tj. musíme vniknout do smyslu zjevených pravd, slov Písma sv., a to je někdy těžké. To nám umožňuje tento dar, dává vniknout do zjevené pravdy a kromě toho dává po­cit naprosté jistoty, že se nemýlíme! Uvádí do bezpečného přístavu pravdy.

Ad 2. A v tom je jeho význam, že kdo pravdu jasně po­znal, umí ji pak vyložit i druhému. Odtud důležitost tohoto daru pro kazatele, katechety. Vzpomeňte, jak smutně šli učed­níci do Emaus a jak jim Pán otvíral smysl Písma, jak jim začalo srdce hořet. Pán měl dar rozumu, vnikl do tmy slov prorockých předpovědí. Tento dar rozhání mlhy poznání, pomáhá.

Zde vidíme další vliv jasného poznání pravdy, totiž radost z ní, nadšení pro ni, lásku k ní. Co neznám, nemohu milovat. Proto je svět bezbožný, že Bůh je mu neznámý. A my máme jako úkol otevřít lidem oči, uvádět je to svatých pravd. Že Bůh je, jaké jsou jeho vlastnosti, co je cílem člověka a jaké jsou prostředky k jeho dosažení: Boží zákon, ctnosti, stavov­ské povinnosti. Nepřeberný poklad. Ale my se musíme nejpr­ve sami zmocnit toho pokladu.

Ad 3. Jak v sobě ten dar zdokonalovat, oživit. Duch vane, kam chce. Často dává tento svůj dar jednoduchým věřícím, malým, pokorným. O Spasiteli je napsáno: V té chvíli zajá­sal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, od­halil jsi je maličkým." (Lk 10, 21) Mnoho jednoduchých věřících má často tak jasné a přesné pojmy o tajemstvích víry, že to nenajdete někdy ani u učených teologů. Tím se vysvětlí určitá jemná citlivost a téměř instinkt odhalovat mylné, falešné a nekatolické nauky. Tak sv. Vincenc z Pau­ly vycítil přes všechno umění v podání jansenistů ihned, co je tam kacířského. Sv. Klement M. Hofbauer řekl, že má „katolický nos". Měl také mimořádnou schopnost odhalo­vat v literatuře, umění a ve vědě už zdaleka všechno zá­vadné.

Uvažme sami, jak je důležitý tento dar pro rozjímavou modlitbu. To je přece cíl rozjímání, abych pravdu poznal, pro­nikl, si osvojil, si ji zamiloval a jiným nadšeně, co jsem našel, rozdával. Vzpomeňte, jaká radost se rozlévala nitrem, když se vám podařilo najít při rozjímání samostatně nějakou prav­du, když vám náhle šlehlo světlo.

Uvést v sobě tento dar v činnost častým vzýváním Ducha sv., snahou vniknout sám rozjímáním do jádra svatých pravd a hlavně pěstěním půdy pro tento dar. Čisté srdce: Blahosla­vení čistého srdce, oni budou vidět Boha. Pokora: Otče, od­halil jsi je maličkým.        (28. 30)

Škola života

Studijní rok se chýlí ke konci. Věnovali jsme jej v konsideracích většinou úvahám o budování charakteru. Každý je sám sobě architektem, má svůj plán, vybírá mate­riál ke stavbě individuálně, denně buduje. Bůh nám svými přikázáními a hlasem svědomí ukládá povinnosti. Povinnost je proto největší slovo na světě a kdo ji svědomitě plní, ten je nejvíce člověkem. To byli svatí.

První stupeň: Snažíme se poznávat Boží vůli, živíme světlo rozumu a tak poznáváme pravdu. Pak máme dle poznané pravdy žít! Musíme nejprve chtít. Pěstíme vůli. Energie činu - vrháme se do práce, ale nesmíme při tom být otroky svých pudů, musíme umět říci i ne: energie zapírání. Nestačí mít vypěstěný rozum - mít též ocelovou vůli! Oboje postavit do služby lásky. Nakonec vždy rozhodu­je srdce, úmysl, byl-li skutek skutečně veliký, tj. nezištný, z lásky vykonaný, nebo malý, sobecký!

Teď půjdete do života. Návody bez kázně skutečného živo­ta zůstávají pouhou naukou. Kruté, tvrdé skutečnosti je nutné pohlížet v tvář, aby charakter nabyl spolehlivé pravdivosti! Člověk musí stát na vlastních nohou ve všední práci, pokuše­ních a zkouškách tohoto světa. Být vyzkoušen v ohni skuteč­nosti dravého života. Prázdniny vám poskytnou příležitost nasbírat praktické vědomosti. To bude okolnost, kterou musí­te, architekti, dobře využít! Poznáte lépe sebe! Kdo se nezná, propadne buď plané pýše nebo uvzdychané malomyslnosti. Střední cestu nenajde. Víte po celoroční práci, co dovedete, přesvědčíte se za tři měsíce o lecčems, co ještě nedovedete. (Úvodem.)            (38.80)

Ty nechceš. Pane, mou záhubu! Všechno přece dělám pro tebe! Požehnej na přímluvu svaté Panny a sv. Josefa!

Svoboda, nezávislost

Z té skutečnosti, že naše tělo je chrámem Ducha svatého plyne svoboda, nezávislost, možnost nebýt otrokem hříchu a lidských ohledů; a z té nezávislosti radost, která i v největších utrpeních najde stravu, aby mohla růst: Překypuji radostí ve svém soužení. Světu se zdá, že duchovnímu člověku musí vyslovit soustrast, protože nechápe, že právě sebeovládání, odříkání všech zbytečností je zdrojem nejhlubší radosti.

Španělský lodní kapitán opouští mladou ženu na dvě léta. Považuje lidskou přirozenost za příliš slabou, nemyslí, že by opuštěná žena mu mohla zachovat plnou věrnost a proto jí dovoluje, bude-li jí čekání na něho příliš dlouhé, aby si našla jiného muže, milence. Žena to rozhořčeně odmítá a slibuje věrnost. Ale za několik měsíců se v ní ozve světáctví, začne se zajímat o sympatického muže, po několika týdnech mu ozna­muje, že jí muž dovolil, aby měla někoho pro zábavu. Mladík slibuje, že ji bude bavívat, jenže musí napřed vyplnit slib, že se několik měsíců bude postit a všechno možné si odříkat. Smí si však zkrátit tuto dobu, bude-li spolehlivá osoba prodě­lávat s ním tato cvičení. Chce-li tedy mladá žena se s ním postit, bičovat a těžce pracovat, pak oba dojdou dříve cíle. Ona slibuje. Dá se do práce, brzy hubení, práce ji vyčerpává, trpí, ale kvůli němu vy trvává a cítí, jak v ní mohutní nová, dosud nepoznaná síla, energie sebezáporu. Konečně pozná, kam mladík, dobrý přítel, míří a děkuje mu (u Gotha) takto: „Jak vám mám poděkovat? Dal jste mi pocítit, že kromě vášně máme v sobě ještě něco, co tu vášeň vyváží, že jsme s to, aby­chom si odřekli každé navyklé dobro a odvrátili se i od nej- vřelejších přání. Vy jste mě do té školy zavedl omylem a s nadějí, ale obojího už není třeba, když jsme se obeznámili s dobrým a mocným já, jež v nás přebývá tak tiše a klidně!"

„Jako zmírající, a hle - žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radu­jeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako by­chom nic neměli, a zatím máme všechno." (2 Kor 6, 9-10) Ten vnitřní mír je odměnou sebevlády, výsledek nadvlády ducha nad pudy, Ducha sv. nad tělem a jeho sklony: „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srd­ce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši." (Flp 4,7) To, po čem baží s takovým úsilím tělo je smrt, po čem volá a v nás se snaží Duch, je život a mír. (Úvodem.)  (134. 35)

28. říjen

Jako jednotlivci, mají i národy a státy své památné dny. Významný je pro nás den narození, významnější den svatého křtu. Jsme vděčni časným rodičům, že nám ve službách Stvo­řitelových dali přirozený život, jsme více vděčni Kristu-Krá- li, že nám svou smrtí na kříži zasloužil milost stát se křtem dětmi Božími. Stát, jehož občany z vůle Boží jsme, vzpomíná do jisté míry na své narozeniny; ale běží o nový křest Duchem svatým a ohněm. To budou pak vlastní, významnější naroze­niny pro nebe. A tento křest Duchem svatým je naším poslá­ním v tomto státě. To si zítra uvědomíme. Za to budeme od­povídat, jak jsme přispěli k pokřesťanštění jeho občanů jaké­koli národnosti. K tomu vás pošle Bůh na svou vinici. Katoli­cismus mužný, nebojící se činů!

Jsme sami, vytrženi ze světa, nemáme nikoho ve světě, kdo by s námi plně cítil, kdo by nám plně rozuměl; my však musíme rozumět tomu, který nás posílá, abychom obrodili svět. Rozumět hlavně jeho vícekrát zdůrazňovanému přiká­zání: To je moje přikázání, abyste se milovali vespolek. Nechť je i zítřejší den dnem vzájemné úctyplné lásky, vzájemné ohle­duplnosti. Ve večeřadle, kde byla slavena první eucharistie, se zrodili první apoštolově, kteří se rozběhli po celém světě bez rozdílu národností, majíce na zřeteli jediné: duše, pro něž vykrvácel Ježíš-Král! Zítřejší svaté přijímání ať v nás posílí to apoštolské smýšlení, naladí naše srdce, abychom nepropadli ani na chvíli pohanským názorům světa, nemo­houcího se zbavit pohanského nacionalismu, protože se do­sud neobrodil ve večeřadle, na Siónu. Kde je eucharistický duch, tam nemůže být duch pohanského nacionalismu, tam je duch vzájemné úcty, lásky a touhy spasit sebe a spasit jiné!

Starozákonní církev měla ráz národní, Pán má Církev ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků. Není většího neštěstí pro národ, stát, lid, nad „přestárlé", špatné, lenošné kněze. Aby vás Bůh vychovával v horlivé apoštoly, nemající nic na zřeteli, než slávu Boží a spásu duší!        (47/1. 7)

 

Uspořádal P. Alois Kotek

Vytiskla Matice cyrilometodějská s.r.o.

 
 

 

Portrét


Fotoalbum



Statistiky

Online: 1
Celkem: 27663
Měsíc: 470
Den: 15

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA