Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rok v semináři 3

Pokora

Jan Křtitel

Aplikace k Jan 3, 22-36: Svatý velikán, a chce být malý. Pokora je pravda - je v ní pravá velikost.

Činnost Boží v mém nitru: On musí ve mně růst, já se umen- šovat, až ve mně bude žít jen Kristus! Jak jsem daleko?                                                 (32. 93)

Farizeus a celník

(Lk 18, 9-14) Třeba by nás lákal obraz pokorného celníka, za­hledíme se přece na nešťastného farizea, který mluvil v chrámě mnoho a odnesl si z něho tak málo. Je na něm toho více, čeho je nám třeba se varovat.

1. Přichází do chrámu, aby byl viděn. Vyzývavě se staví v chrámě dopředu, aby ho všichni viděli. Už v celém zevněj­ším jednání jeví se jeho pýcha a zpupnost. Člověk se neutají, nic není skryto, co nebude odhaleno. Kde je pýcha uvnitř, tam prosakuje navenek. Chceme-li, aby náš zevnějšek byl skrom­ný, musíme stále reformovat své nitro. První známkou naší pokory musí být už zevnější skromnost v celém držení těla, v mluvě, v pohybech, v nenucené zdvořilosti. V nich se má zračit pokorné smýšlení (zvlášť důležité u oltáře, aby kněz ne­podléhal úmyslu být viděn a obdivován - poklony, pohyby, zpěv a přednes).

2.Farizeus je pokrytec, přetvařuje se. Na oko se modlí, ve skutečnosti se vychloubá. Ústy vzdává Bohu díky za svoje domnělé dobré skutky, ale ve skutečnosti připisuje všecko sám sobě.

Naše sebevýchova musí směřovat k upřímnosti a otevře­nosti tak, aby naše slova vždy souhlasila s vnitřním přesvěd­čením. Nic knězi tak nezjednává důvěru věřících jako taková prostosrdečnost a otevřenost. (Opakem by bylo: říká A a mys­lí B.) Život z víry. I prostý lid umí číst; ze skutků vyčte vnitřní přesvědčení. Pokrytectví odhaluje velmi brzo. Pokrytectví kaž­dého odpuzuje.

3.Farizeus se vychloubá, přeceňuje své zevnější kajícné skutky a veřejně se jimi honosí. Vychloubaví lidé jsou každé­mu protivní. Kněz však musí být přitažlivý, neboť jeho pro­střednictvím se mají lidé blížit k Pánu Ježíši, proto musí být pokorný. Pokorný si nezakládá na svých ctnostech a dobrých skutcích. Ví, že všechno je hlavně dílem Boží milosti a že nikdy vlastně nekoná všechno to, co Bohu dluží. O svých dob­rých skutcích a úspěších nemluvívá; když ho druzí za ně chválí, hledí nenápadně řeč obrátit jinam (pochválit jiného, pochva­lou je povzbudit!).

4.Farizeus je pyšně posuzovcičný. To je ošklivá vlastnost. Má všechny lidi za špatné, nespravedlivé, nečisté. Celníka, jehož blíže nezná, nazývá hříšníkem, ačkoli vidí, že se pokor­ně a zbožně modlí. Posuzování a odsuzování jiných se varujme jako jedu. Zde na světě nemáme naprosto nějaké jistoty ani o svém věčném osudu ani o osudu druhých. Ten, kterého nyní pro jeho hříchy odsuzujeme, může být jednou spasen, kdežto my se můžeme ještě těžce provinit a věčně zahynout. Ano, poněvadž nevidí­me do srdcí, nevíme ani to, zda ten, o jehož hříchu víme, měl skutečně zlý úmysl a zdali snad zatím už svého hříchu nelito­val. (Zlozvyk - nemáme práva mimo zpovědnici nikoho sou­dit, a tam jen na místě Božím.)                                                                                                         (69.11)

Rozmluva Panny s andělem

Co říká anděl: Zdrávas, milostiplná. Dojem: ulekla se. Jak si ji představujeme, jaký charakter? Svatá bezstarostnost, ve­selá mysl, píseň, smích. Kde je milost v plnosti, jaká tesknota, zármutek? Život radostné práce a odevzdanosti do Boží vůle. Ani stopy po domýšlivosti. Nač být pyšná? Považovala se za to, čím byla: prostá dívka z Nazareta, která se nijak nepo- vznášela, jistě byla oblíbená, milá ve společnosti, nic nápad­ného. Svatí neodpuzují neživotností, strohostí, neúčastí: „Ra­dujte se s radujícími, plačte s plačícími."

Žila z víry v Boha, silného Boha Izraelova, z naděje v Me­siáše - to vše jí jen radost ze života zvyšovalo, prozařovalo její práci. Její modlitba byl rozhovor s Bohem a jistě častá prosba o Mesiáše. „Pošli, kterého máš poslat!"

A do toho prostého života toto zjevení a tento pozdrav: „Plná milosti, Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami." Každá dív­ka už instinktivně se leká lichocení. Ale jak divné by bylo toto lichocení. Není to omyl? Ulekla se nad jeho řečí. Tento úděs byl znakem nikoli nedokonalosti, nýbrž zralé pokory.

Jaký rozdíl mezi první a druhou Evou. I tam mluvil anděl, ale jaký. Budete jako Bůh. Jak ochotně naslouchala, jak chtě­la být velikou, jako Bůh. Pokorný se nepovažuje za hodna velikých úkolů, netlačí se k velikým úřadům, přijímá je spíše z poslušnosti s vědomím své nicotnosti. Zdá se, že všichni skuteční velikáni v dějinách museli být hledáni, vybízeni, do­nucováni, dozrávali o samotě, nepovažovali se za schopné velkých úkolů. A tak se uschopňovali. Ale společnost je našla a zvedla. Pokora imponuje Bohu i lidem, pýcha je oběma protivná. Srovnejme sebe, své schopnosti, své společenské nároky, kritiky: já bych to a to. A srovnejme, jak nám lichotí lidská pochvala, jak se křivíme, abychom zaslechli nějaké to Ave.

Radujme se nad hlubokou pokorou Dívky Páně, která všech­nu čest vzdává Bohu. Můžeme se stydět za svou hrdost, která při mnohých příležitostech loupí čest Bohu a při každém ná­dechu lidské chvály se nenáležitě nadýmá. Vpravdě jsme do­sti ubozí a proto snášíme neradi, když se nám nepodaří podle přání svou žalostnou bídu před druhými skrývat, když se lidé dovědí, co jsme ve skutečnosti, a když nás haní, jak si to za­sluhujeme. My sami mluvíme o sobě snad pokorně, hlavně když můžeme druhé pokořit ! Neobelhávejme sami sebe!

Účinek andělových slov na Marii. S jakou radostí volí Bůh takové lidi; čím hlouběji se pokořují, tím více je obdarovává svými milostmi. Jak často je právě naše pýcha vinna tím, že pramen Božích milostí vyschne. Jak může Bůh nalézat zalí­bení, aby nám uděloval své dary, když vidí, že slouží k tomu, aby nás učinily domýšlivými a ctižádostivými. (50. 43)

K čemu pokušení?

Pokušením vede nás Bůh k stále dokonalejšímu sebepozná- ní a k pravé pokoře. „Co ví ten, kdo nebyl zkoušen?" ptá se Sirachovec (34, 9). Přítele poznáš v neštěstí, v době utrpení, ve zkoušce. Být přítelem Božím, když z toho máme užitek, výhodu, nitro plné sladkého pokoje, to dovede každý, ale Bůh nás chce mít věrnější: „Můžete pít kalich, který já budu pít?" Žel, mnohým platí pak slova Mistrova: „V čas pokušení od­padají. " (Lk 8,13) Někteří následují Ježíše až po lámání chle­ba, málokteří až po trpký kalich a byli by třeba pyšní na svou oddanost, jako sv. Petr při poslední večeři; teprve pokušením poznal svou ubohost. Kdyby se byl u Kaifáše na něho obořil ozbrojený voják, ale prostá děvečka jen ze zvědavosti se pta­la, je-li učedníkem Kristovým, a už přísahal: Neznám toho člověka. Měl raději zvolat: Neznal jsem a neznám sebe! Ten pád ho vyléčil. Poznal, jak potřebuje stále pomoci Mistrovy, jak hluboko by klesl bez ní. Tak byl o své slabosti pokušením přesvědčován i velikán křesťanstva apoštol národů sv. Pavel. Píše: „Abych pro nesmírnost zjevení mně samým Bohem da­ných se nevyvyšoval, nezpyšněl, byl mi dán do těla osten (tj. osten tělesné žádostivosti), posel to satanův, aby mě bil (do tváře)!" (2 Kor 12, 7) Mohlo mu napadnout: Pavle, jsi největší z apoštolů, vzdělaný, konáš nejvíc - ale už jako by políček dostal, myšlenka nízká, tělesná mu šlehla srdcem a Pavel padl na kolena: Nic nejsem, milostí Boží jsem, co jsem! Ó, Bůh je dobrý pedagog! Dopouští pokušení jako těžké bře­meno do lodičky našeho života, aby ji na rozbouřeném moři drželo v určité hloubce, aby tak odolala vichrům. Buďme vděč­ni.     (29/11. 14)

Jak se chovat při pokušeních? Různě: Některá přemůžeme lehčeji útěkem, druhá přímým odbojem. Útěk je na místě při obvyklých pokušeních dráždících smyslnost, ctižádostivost. Rázný odboj zase při těch, které rozněcují vášně, k boji proti překážkám v dosažení žádaného dobra: např. k hněvu, závisti, nenávisti, k hádce, k pomstě - které vnášejí do srdce trpkost, zlou vůli, zuřivost. Zde by útěk nepomohl. Nedbalost by se vymstila. Sami bychom se klamali a nejbližší podnět by při­vedl opět celou naši vášnivost k novému, ještě silnějšímu vý­buchu. Jako lev tím více řádí, čím déle byl zavřený. Jenom tam možno doporučit útěk, kde se mstivost zahnízdila v srdci delším přemýšlením; při novém nárazu mohl by oheň msti- vosti vzplanout.

Jinak je nejdůležitější při prvých pokušeních pravidlo: Ne­bát se, neklesat na mysli! Kdyby se celé peklo proti nám spo­jilo, ďábel je jako uvázaný pes, může štěkat, ale kousnout může jenom toho, kdo mu sám dobrovolně podá ruku. Je jako žena, praví sv. Ignác, která je tím dotěrnější a drzejší, čím ty jsi ustrašenější; ale ukaž jí odvážné, rozhodné čelo a ustoupí. Rázný sv. Jakub radí (4, 7): Proti ďáblu se vzepřete, a uteče od vás. Postavte se na odpor! Čeho se bát, vždyť bojujeme pod Boží ochranou a před jeho očima. Dívá se, aby se těšil z naše­ho vítězství, ale také, aby pomohl k němu! Jsme majetek Boží, už nebojujeme za sebe, nýbrž za Boží majetek. A Bůh nás nezkouší nad naše síly: On nedopustí, abyste byli zkoušeni více, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet. (1 Kor 10, 13) Hrnčíř ví, jak dlouho může nechat hliněný výrobek v žáru pece, aby nepras­kl. Nevěděl by všemohoucí Bůh, jak silnému ohni pokušení může nás vystavit? Či myslíte, že mu nezáleží na nás? Cožpak nesestoupil z nebe, netrpěl, nedal se ukřižovat, nedlí mezi námi ve svatostánku kvůli nám a proto, aby dábla přemohl? Co na tom, váhá-li poněkud? Jeho zasažení bude tím rozhodnější a radostnější. „Jestli prodlévá, vyhlížej Ho, protože přijde a nezpozdí se." (Hab 2, 3) Pomůže ti a nedá se usvědčit ze lži! Slunce vyjde vždycky včas, i když se už nemocný dočkat ne­může. Čím déle trvá pokušení a čím je silnější, tím lepší svě­dectví pro duši, tím je pevnější, ďáblu nebezpečnější. „Pán je se mnou jako silný bojovník, proto moji pronásledovatelé pad­nou a zeslábnou!" (Jer 20, 11) Vždyť neběží v tom boji jenom o naši spásu, ale hlavně o čest Boží. Což nechá otec dítě zahy­nout? Jeho pomoc je jistá, vítězství zaručené. Jenom zbaběle neustupovat!                                                                                (29/11. 16)

Pokora kněze - záruka celibátu

Svůj drahocenný poklad, záruku vyššího duchovního ži­vota, kněžskou čistotu ponesete si v nádobě hliněné, ve sla­bém těle. Naše slabost je tak veliká, ďábel tak úskočný, ná­kaza tak všeobecná, příležitosti tak časté. A co nás uchrání? Důstojnost stavu? Andělé byli výše než my a jako blesk letě­li z výšin. Co nás uchrání? Pokrok v duchovním životě? Stá­ří? Kněžími budeme - lidmi zůstaneme. Posvěcení ani šedi­ny neuhasí v nás plameny. Nemůžeš být světější nad Davi­da, silnější nad Samsona ani moudřejší nad Šalomouna. A ti klesli. A přece netřeba zoufat, vždyť máme možnost udržet se na výšinách, zachováme-li to, co andělé odhodili: pokoru a poslušnost.

Teprve tenkrát budete moudrými panici, ponesete-li své lampy nejen olejem doplňované, nýbrž také opatrně střežené. Prvním takovým pláštěm, který je schopen chránit kněžskou čistotu, je tedy pokora, matka bdělosti. Je tolik nebezpečí ko­lem: pokora, poklad pokladů, prohlubuje celého člověka, bystří zrak i sluch, zjemňuje svědomí, nedovolí přeceňovat vlastní síly, stále odkazuje na svědomité využívání prostředků, k hle­dání síly mimo sebe v Bohu. - A jako je pokora záštitou čisto­ty, tak jejím největším a nejnebezpečnějším nepřítelem je pý­cha. Zaslepuje leckdy člověka, takže nevěří v některá nebez­pečí, nevidí jich a kde pokora radí k útěku, k opatrnosti, tam pýcha do nebezpečí vhání. Pokora zaručuje přízeň Boží, po­máhá získávat zásluhy, chrání ctnosti, odvrací tresty, které pýcha svolává. Na temném podkladě zhoubného působení pýchy vysvitne jasněji důležitost pokory v kněžském životě a působení.

1. Bůh rozdává své milosti úplně svobodně - prouti vult (jak chce), ale v Písmě sv. naznačil, komu je dává zvlášť a vždy určitě v hojnější míře: „Pokorným dává milost." Oni to­tiž pěstí v sobě to, co předpokládá Boží milost v člověku: hlav­ně modlitbu, a s udělenou milostí věrně spolupůsobí. Bůh bo­hatý ke všem, kdo ho vzývají! (Řím 10, 21) Modlitba však je volání slabosti, pyšný ji v sobě necítí. Nic ho tedy nenutká, aby se modlil a modlí-li se, tedy špatně. Syn Boží ironizoval modlitbu pyšného v podobenství o farizeji a publikánu. Fari­zeus se přišel do chrámu pochlubit, poděkovat, že se povznesl nad jiné - neměl zač prosit. Pán o něm řekl, že odešel z chrá­mu neospravedlněn. Jinak pokorný publikán. Bůh se pyšným protiví. Ne že by jim odpíral potřebné milosti, pyšní mu však odporují, jeho milost maří, nepůsobí se základní milostí, za- tarasují si cestu k dalším a tak se jich sami zbavují. Nedává jim pouze hojněji pomocné milosti - poněvadž o ně nestojí, o ně se nestarají, naopak Bohu odporují. Otupují se postupně vůči nárazům milosti; a Bůh to za trest dopouští, nechává je jít vlastními cestami k zatvrzelosti. Kdežto pokorná duše je jako anténa, která zachytí každé zavanutí milosti, každou vln­ku - a uschopňuje se tak k stálé rozmluvě s Bohem, k modlit­bě.

Bůh nepoužívá pyšných pro jejich nevšímavost, pokorné však volá k provádění svých velkých plánů. Srovnej sv. Jan Křtitel, sv. František z Assisi. Jen malí jsou velcí v domě Bo­žím, neboť oni hledají ne slávu svou, nýbrž jeho slávu. Spolu­účast na vykupitelském díle Kristově je úměrná hloubce po­kory, kterou jsme z jeho srdce načerpali.

Už pro novokněze chová pýcha hrozné nebezpečí. Má si počínat podle jeho výzvy: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.

Od pokory záleží naše dokonalost, ale i naše životní poho­da -pokora je skromná, nenáročná, spokojená, trpělivá, vytr­valá - a vytrvalost je matka úspěchů. Pýcha je hltavá, nena­sytná, stále nemá dost, chvilková, nespokojená.

Pokorný má před ostatními lidmi tu velikou přednost, že umí využít každé maličkosti, pochvaly i pokoření ke svému zdokonalení; i chyby a neúspěchy jsou mu zdrojem pokroku.

2. Zato pýcha je pro kněze nepřítel nejnebezpečnější, pro­tože tajný, lstivý. Ponenáhlu, nepozorován, vtírá se do krve jako rakovina. Míří přímo na kořeny skutků, ohrožuje výsled­ky kněžské práce - všecko mění v úskalí: úspěchy i neúspě­chy. Otravuje totiž úmysl a tím okrádá každý skutek o zásluž- nost. S opravdovou horlivostí se pustí novokněz do práce, a třeba léta pracuje s největším zdarem, při tom se může však vnitřně kazit; zatím co kvetou úspěchy, hlodá červ na kořeni stromu a plody neuzrají. Proč? Nepozorovaně, sem tam - na­před zcela nevinně - to ani není hřích, se njihne myšlenka samolibosti, jeden, dva skutky učiní, aby se zavděčil; zalicho­tí mu pochvala: „Takového kněze jsme tu ještě neměli," po- píchne touha po popularitě a žene ho do nové a nové práce. Ze začátku jsou ty pohnutky samolibé pouze podružné, pak vzni­kají více a více, a kdyby začal takový kněz analyzovat všecky své skutky, kdyby je poctivě rentgenoval, našel by tu zákeř­nou rakovinu ... Všecko otrávené, on kněz hledá ve všem sebe: kazatelna, zpovědnice, spolky... Lidé už to začínají po­zorovat, vidí, že horlivost neochabla, třeba i roste, ale cítí, že z ní vyvanulo cosi podstatného, vnitřní posvěcení, že jeho se- beskvostnější kázání je jakoby vyschlé říční koryto bez vláhy, lidé jdou domů prázdní. Prostí lidé to pozorují, ale pýchou infikovaný už bývá hodně slepý, pozbyl autokritiku, nevidí své chyby, neucítí, jak se snižuje před laiky, jak druzí vidí jeho pýchu a smějí se mu. Je (vůči sobě) naprosto slepý - kdežto na druhém sebemenší projev pýchy ihned pozná, jiné podce­ňuje, kárá. Všechno umírnění je jen v ústech: úspěchy ho na­dýmají, nově tedy otravují; neúspěchy rozčilují, popuzují proti lidem; Bůh ho šlehl a on se mstí na lidech - ale běda, kdyby ho někdo na chyby upozornil, kdyby před ním na kolena kle­kl, neuzná a neuzná. Čte-li kde slovíčko „horlivý kněz", mys­lí na sebe - čte nervózně v novinách sloupce vyznamenaných a běda, není-li mezi nimi. Každý to pocítí: od biskupa až po nejmenšího školáčka, že se velebnému pánovi křivdí. Zákeř­ná pýcha! Ďábel v podobě anděla: nezdržuje od práce, nao­pak, žene do ní! Klame, zaměňuje se s horlivostí. Kněz, čisto­tou tak blízký andělům - nevinný jako anděl, ale pyšný jako ďábel. Sůl zvětralá. Druhé učí, jak nutno vzbuzovat lítost, sám se zpovídá bez lítosti. Noviny o něm píší, všude se uvádí jeho plus, horlivý kazatel pokorného Krista, zpovědník (zapisuje si doma, kolik tisíc už vyzpovídal), je duší všech podniků, veřejnost je u vytržení nad jeho činností a svatostí... a Bůh, který proniká až na dno srdcí? Jak ten bude soudit? Toho slu­žebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. (Mt 25, 30) - Bože, který vidíš do budoucna, chraň nás pohrom, chraň jasné oko naší duše, abychom se upřímně soudili častou sv. zpovědí, ochotně přijímali upozornění a napomenutí jiných, abychom před každou prací vzbuzovali dobrý úmysl! Tobě, Ježíši, tobě žiji! Chraň nás vnitřní otravy! Abychom neskon­čili jako farizeové, kteří se tolik modlili, postili, zákon úz­kostlivě zachovávali a přece sami si nebe neotevřeli, jiným ho zavírali a zasloužili si ono hrozné Běda!                                                                              (29/1. 30)

Svatá zpověď

Jeden z nejvýznamnějších sebevýchovných prostředků je svatá zpověď. Svatá. Lidé konají zpovědi sobě navzájem, po­třebují je, svěřují si své trampoty, slabiny, leckdy i mravní pády. I lékaři uznávají její význam pro léčení nervů. Ale to je vše přirozený názor na zpověď, který dodává Církvi v kruzích myslitelů vážnosti: rozumí potřebám lidské duše, je to psy­cholog.

My očima víry. To, co se při ní děje, pozorováno lidskýma očima, je nepatrné. Ale ve světle víry se svatá zpověď ukazuje jako vznešené Boží dílo. Poklekáme k člověku ... vám Otče duchovní na místě Božím. Není to tedy Bohočlověk, Vykupi­tel, který nás slyší prostřednictvím toho kněze? Jedná a roz- hřešuje (Dominus noster Jesus Christus te absolvat!) jím po­věřen, jeho silou. Ego auctoritate ipsius! (Já jeho autoritou!) Jeho jazyk mluví, ale Boží síla jedná. Hříchy může odpouštět jen Bůh sám. (Mk 2, 7) Kněz sice říká Ego te absolvo, ale in nomine Patris (ve jménu Otce). V tom okamžiku je činná celá Nejsvětější trojice. Slovem kněze působí sama zázrak osvo­bození od hříchu, shlazuje hřích a vlévá milost.

Co se odehrává v naší duši při sv. zpovědi? Prvořadé dílo Boží. Mimo mši svatou se svatým přijímáním není nic, co by mohlo být srovnáno s tímto dílem. Naše rozjímání, práce, stu­dium - to jsou vše díla lidská. Zde vystupuje nekonečný Bůh v celém rozsahu své činnosti. Není zde uplatněno jeho milosr- denství? Odpouští, aniž by mohl dostat od nás přiměřené vy­rovnání. Spravedlnost si zjednává dostiučinění, které jí pří­sluší. Sahá nikoli do našich nicotných niter (propast nicoty), nýbrž do pokladů Kristových zásluh. V jakém poměru je to naše (malé) pokání ke hříchu? Ostatní platí Pán. Svatost buď /.novu vrací nebo oprašuje, zdokonaluje; obnovuje v srdci člo­věka podobu Nejsvětějšího.


Krev Páně očišťuje, ale i obohacuje. Přebohaté je u něho vykoupení. Cena té krve je nekonečná, zbude tedy po zapla­cení dluhu ještě mnoho na zakoupení nových hodnot, pokla­dů. Rozhřešení shlazuje hřích, věčný trest. Čím více je kdo připraven, tím více smývá také časných trestů. Ale zároveň pozitivně: buď vrací milost, nebo rozmnožuje. A kromě mi­losti posvěcující dává jiné dary, které oslabují útoky vášní. Působí, že jsem zbavený leckterého pokušení a příležitosti ke hříchu. Osvěcují a posilují, abychom prošli silní, bez poskvr­ny řadou pokušení a příležitostí. Dává milosti, které nás pudí, abychom využili ochotně a věrně každé příležitosti k dobré­mu. Nehoří srdce? Pak tím více zakusíme třetího účinku té krve:

Těší a rozradostňuje. Čistota, krása, takový majetek těší! A což když Bůh ještě přidá mimořádné útěchy: Blahoslavení lkající, neboť budou potěšeni! Spravedlnost, mír a radost v Duchu svatém!          (38. 19)

„Za pokání"?

Poskvrna viny. Náprava trestem.

Hříchy se nazývají mrtvými skutky. Proč? Duše je mrtvá pro nebe. Není nadpřirozeně dobrých skutků. Není Boží míza, a proto ani božské ovoce. Není vitamin. Ten dvojí účinek na duši (při odpuštění): obmytí od hříchu, naplnění silou k plnění vůle Boží, k bohoslužbě. V jeho krvi je umytá naše duše. Poskvrna viny zmizela. Jakoby jí nikdy nebylo. Jsme ospravedlnění, tj. v očích Bo­žích zase spravedliví, čistí. Zdarma. Nijak jsme si to neza­sloužili. Jak musíme být vděční!

On za nás také plně zadostučinil. Iz 53,4. A bylo těch ran a neduhů tolik. My ani své nechceme trpělivě nést. Z vděčnosti, za pokání.

Jak velikého kněžství jsme účastni. Jak mocného. Kristovo kněžství má plnou moc shladit hříchy. Poznáváme ve zpověd­nici sílu hříchu. Jako obr váže zlými návyky. Oslepuje, ucpá­vá uši, zavírá ústa. Ďábelství hluché a němé, a lidstvo úpí v jeho okovech. To není nadsázka, jak poznáte a snad jste ve vlast­ním životě poznali. Není většího dobrodince lidstva nad toho, kdo je může zbavit hříchu. A kdo má tu sílu? Kněžství Ježíše Krista, k němuž se připravujeme.

Znovu se rozhodujme, že si oblíbíme zpovědnici - to bude ta naše aréna, v níž budeme zápasit na život a na smrt. To je len bravný (tj. u Ovčí brány (Jan 5, 2))

 rybník, kde jako andělé můžeme denně hýbat vo­dami a kdokoli vstoupí, vyjde zdráv. A budeme pomáhat k tomu vstupu, ulehčujíce, jak jen možno!

A pak dát sílu k vnitrnímu vzrůstu. Tu zaseje potřebné ovoce ze stromu života, které má stále osvěžovat, chránit lidstvo před slářím a před smrtí. Udržovat stále duchovní mládí. To ovoce budeme trhat denně ze stromu kříže, když po pozdvihování budeme sami ukládat Pána do svých srdcí jako do hrobu čer­stvě vytesaného, čistě upraveného, a jiným budeme snímat tělo Páně s kříže a podávat.

Velebný pane, vy jste mi dával malé pokání. A ono přece působí ex opere operato (ze svátosti samé) - to je tak význam­né.

Přišla ke mně osoba, která se už devět let nezpovídala. Pak jsem jí dal „za pokání". Dávám vám málo, ostatní vykonám já sám. Jděte a už nehřešte. A co jste jí uložil? Jeden desátek. A co sám se modlíte? Denně desátek, už dva měsíce, a ještě jeden se budu modlit. - Máte tolik trampot už zde v semináři. Nemohli byste je přijímat jednak jako pokání za hříchy vlastní, jednak jako dodatek k pokání těch osob, které vám budou svěřeny? My kněží se nemusíme divit, posílá-li nám Bůh těžší kříže. Máme trpět, dostiučinit přece nejen za hříchy své, ale máme dle mož­nosti pomáhat i svěřeným ovcím, které často nevidí tak jasně hrůzu a tíži hříchu, kterého se dopustili.        (36. 11)

Svatá zpověď

Týdně se zpovídat znamená týdně se obnovit, očistit, týdně se znovu neodvolatelně rozhodovat k doživotní oběti. Přípra­va a díkučinění po svaté zpovědi má vyústit v odhodlané opětování prohlášení, daného při tonsuře: Dominus pars heredi- tatis meae (Pán je mým podílem). Lítost je hlavní podmínkou.

Vzorem je nám sv. Petr, lotr na kříži, Magdalena klečící mlčky u nohou Ježíšových. Mluvila slzami. Co na tom, že na ni shlíželi farizeové. Přišla ke svému Pánu a nestydí se za slzy, taková slza je drahokam. Vřelá lítost jí plnila nitro, že tak poz­dě poznala pravou lásku, že Boha urážela, sebe klamala. Vděč­nost za milost, která jí otevřela oči a přivedla k Pánu; a ta vděčnost bude i vám zdrojem vřelé lítosti. Buďte vděční za to, že vás Bůh sem přivedl, že vás vytrhl z prostředí prosáklého hříchem. Až kdysi budete žehnat „Ego te absolvo" a nahléd­nete do tvrdých srdcí, až poznáte ďábelskost hříchu a hrozný život lidí bez Boha, tu budete blahoslavit hodinu, v níž jste se rozhodli. Nedejte se zmást obtížemi a zlákat výtvory fantazie. Bůh si vás vyvolil za hlasatele pokoje světu; proč byste mu utíkali? Vytrvejte, i kdyby sám ďábel v lidské podobě se po­koušel vyrvat vám to povolání! Zůstaňte jako skály ve svědo­mité přípravě na kněžský stav. Prosím vás, pro Boha, pro jeho svaté zájmy, pro žízeň duší venku - pro ty kněze padající pod tíží dne i horka, zachovávejte si (pravého ducha v) semináři. Musíte být oběťmi, nečekejte nic sladkého, leda ten pokoj, jehož svět dát nemůže, ale který se musí vykoupit celoživotní nenáročnou obětí. Rozeštvaný svět potřebuje pokoj. Chcete být jeho velikými dobrodinci? Vychovejte se ve svaté kněze! Využívejte sami vždy hodně sv. zpovědi, dobře se připravujte, dobře za ni děkujte a pak vám, šťastní učedníci, platí slova Páně: Pokoj vám! Nebojte se!

Lítost je úkon vůle - může být provázena city. Lítost je lichá bez předsevzetí: co mne dělí od Krista, nebo mohlo by oddělit, musí pryč. Pohoršuje-li tě tvá ruka, utni - tvé oko, vylup je! Pro tvé štěstí tě prosím: Co přivádí do těžkého hří­chu, to nutně třeba zahodit, odstranit, opustit, byť to bylo tak milé a potřebné jako ruka, noha, nebo oko v hlavě. Čili blízká příležitost ke hříchu: může to být vlastní já - sebepřeceňová- ní, sebezbožňování, může to být „zbožňování" jiného, ať je to mul nebo žena; jsou přátelství, která začínají s Bohem a končí s ďáblem; pohoršuje-li tě oko, vylup je! Kdo si může dovolit neslyšet? Utni, vylup! Odhoď! Může to být věc: peníze, kni­ha, památka, která vyvolává vzpomínky plné sladkého jedu. Odhoď! A začni cestu k nebi: Vcházejte těsnou branou, praví Pán, to je ta cesta pořádku, domácího řádu, těsná, někdy trp­ká, ale bezpečná! Široká a prostranná cesta vede k zahynutí, a mnoho je těch, kteří po ní jdou; mají svědomí „jako forman­ská plachta". Vyrvěte ze všech knih Písma ta slova: K životu vede brána těsná a cesta úzká... a pak se můžete pustit snad jiným směrem; zatím, chcete-li za.Kristem, neklamte se! Vez­měte svůj kříž! A vždycky jej vzít, radostněji znovu při svaté zpovědi! Vždyť to je vyznamenání nést za Krista svůj kříž, provázet ho cestou na Golgotu. Všimněte si Magdaleny. Pro­to, že se tak dobře zpovídala, mohla stát pod křížem... a jí se Pán první ukázal. Velká je čistota, větší je lítost. A odkud nej­lépe čerpat lítost? Vděčnost ji k ní přivedla.    (29/11. 93)

Svatá zpověď

Zdálo by se, že mluvit v semináři častěji o významu svaté zpovědi znamená nosit dříví do lesa, ale není tomu tak.

Jsme lidé a i když kráčíme vpřed, přece časem ochabujeme a je třeba chopit se znovu uvědoměleji prostředků na cestě k dokonalosti. Jako není zbytečné utírat časem perly, jemně zaprášené, tak je užitečné poukázat občas na vzácné účinky svaté zpovědi, aby nezevšedněla a neodbývala se z lidské sla­bosti. Nutno jí využít plně jako nejdůležitějšího výchovného prostředku. K tomu se probíjíme, abychom měli v srdci Boží království, jež by se rozvinulo po smrti v blaženost bez konce, abychom měli v srdci milost posvěcující, svatost. Zdrojem té svatosti je pro pokřtěné lidi hlavně svátost pokání. Posvěcuje, očišťuje, hříšného léčí. Přistupuje-li k ní někdo s těžkým hří­chem, odpustí mu hřích a trest věčný, přistupuje-li k ní, kdo těžkého hříchu nemá a žije v milosti, pak tu jeho milost roz­množuje a zvyšuje tak záslužnost i sebemenších jeho skutků. Svatému všecko prospívá pro nebe, ať se modlí, pracuje, jí, pije, raduje se, trpí - nic není nadarmo. Kdo však žije v těž­kém hříchu, žije nadarmo, bez zásluh. Jaké štěstí je ztracenou svatost moci nalézt, získanou rozmnožovat - růst ve svatosti, umenšovat se v počtu hříchů i nedokonalostí - být Bohu stále podobnější. To je kouzlo časté svaté zpovědi, nedivím se, že někteří světci se zpovídali denně; zdánlivé paradoxon: Čím jsi světější, tím častěji se zpovídej!

Mimo svátostné účinky má častější svatá zpověď v duchov­ním životě ještě veliký význam praktický. Přišel ženich s ne­věstou na protokol. „Znáte se spolu dlouho?" ptám se, aby snad neuzavírali sňatek lehkomyslně. „Už pět let." „A dobře se znáte?" „Ó, ano!" „Znáte i chyby své a navzájem chyby druhého? Ty se obyčejně nepozorují a neukazují." Mlčeli, usmáli se, sotva se nad otázkou vážněji zamyslili. Po dvou měsících spěchám do školy kolem hřbitova, z branky jde po­malu mladá paní a je dost smutná; jde ke mně. - „Jak se daří?" ptám se, abych ji rozebral Slzy jí z očí vyskočily. „Co se stalo?" „Velebný pane, on je velice zlý člověk a já jsem ho neznala." - Běžím do školy, čekám tam plný radosti tolik dětí - řeknu jim něco o sebepoznání; mladá paní, někde na hřbito­vě si byla postěžovat, jde pomalu - stěžovat si jinam. Nuže? Pět let se znali, dobře se znali a za měsíc poznali, že se k sobě nehodí! Peklo na zemi, rok, dva. Trvá to dlouho, než 201etý silný člověk dospěje k smrti? Tolik let peklo. Je mnoho po­dobného v závazcích knězi a manželů. Obojí přísahají, všech­no dobré i zlé i protivné snášet. Lehko se řekne, ale těžko se snáší, zvlášť není-li člověk dlouhou sebevýchovou k tomu uschopněn a první podmínkou toho sebeuschopnění je sebepoznání. Mladý kněz přišel z hospody po půlnoci - bylo to daleko v horách, pan farář ho čekal s úzkostí. P. Josefe, pama­tujte se, víte, že lid zde ubíjí alkohol... dobrý příklad, dobrý příklad... Jste přece knězem! - Radši ševcem jsem měl být, radši ševcem - blábolil, dopadl těžce na lože... a ráno měl jít k oltáři se slovy: Suď mě, Bože. Čtyři roky se poznával v semináři a až v kněžství se mu oči otevřely, že měl být radši ševcem! Hořko o tom přemýšlet. Knězem na věky. Rozmysli se, rozmysli. Musíš sebe poznat. Zdrojem sebepoznáníje čas­tá svatá zpověď. Budeš-li se pokorně zpovídat, těch čtyřech let sebepoznání nebudeš nikdy litovat!

Protože nejlépe lze vést duše ve svaté zpovědi, je zpověd­ník zároveň duchovním vůdcem. Je tedy třeba mít zpovědníka stálého. Kdo by ho měnil ustavičně z pouhé vrtkavosti, nebo měl dokonce pro různé poklesky různé zpovědníky, neosvojí si důkladně ctnosti. Modli se za svého zpovědníka, svěřuj mu otevřeně všechno, co se děje v tvém nitru, podrobuj se mu na místě Božím a Bůh se již postará, aby tě vedl dobře. Od zpo­vědi do zpovědi vždy o krok vpřed k toužené svatosti!

Prosíme tě, ó dobrý Pane ve svatostánku, náš vlastní vycho­vateli, který nám vidíš do duše, nedej žít v sebeklamu! Chraň od všednosti ve svatých věcech. Dej nám milost, ať užíváme prostředků posvěcení tak, jak je to tvá svatá vůle, abychom dobře se zpovídajíce v semináři mohli snímat kdysi břemena z duší tvého lidu.

V rozkošném údolí plném kvetoucích stromů stáli dva mla­dí lidé, jeden kněz, druhý bývalý bohoslovec. Slunce se smá­lo, otevíralo květy, šveholilo ptactvo, nad krajem modré jasno - jakoby všude vládla pouze radost. Jen v srdci těch dvou nebylo radosti: v jednom lítost vyvolená bratrskou láskou, v druhém temný smutek, zoufalství, květy udupané, unavující zmatek. „Co ti pomůže, příteli ještě z nedávných dob, co ti pomůže pěkná kravata, košile vyžehlená, čistá, když v duši temný smutek, když místo té vázanky bys cítil nejraději na krku provaz? Co ti pomůže?" Smutný úsměv. „Pověz, kdy začal u tebe obrat k horšímu?" - Ticho a po chvíli: Když jsem se začal neplatně zpovídat. „Dej ti Pán Bůh povstat, ve světě štěstí, my si zapamatujeme tvé těžce vykoupené poučení o svaté zpovědi. Měla ti kouzlit květy ctností v srdci a spálila je mrazem. Kdo - svatá zpověd? Čí vinou?"      (29/11. 33)

Očistec

Jenom menší část velké kněžské rodiny bojuje na této zemi. Větší část je už na onom světě. A kde? Nebe? Očistec? Peklo? Je i pro kněze peklo? Kdo by o tom pochyboval?

Zemřelý p. biskup Wisner se loučil kdysi se starším kně­zem: „Na shledanou!" Zde na zemi už sotva, Vaše Milosti - až tam v nebi. Biskup zvážněl: v nebi - aspoň v očistci kdyby­chom se shledali... Aspoň! Je tedy peklo i pro kněze. Kněz je vystaven tolika nebezpečím. Aspoň v očistci kdybychom se shledali - my členové veliké kněžské rodiny. Jenom menší část té rodiny bojuje na zemi - větší část požívá věčné blaže­nosti nebo touží po ní. Obojí bratři - i oslavení i trpící - na nás myslí: ti v nebi orodují, ti v očistci prosí o pomoc z očist­cových plamenů. Je mezi námi a má být pravá nadpřirozená láska! I zde platí slovo Páně: Po tom poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Láska nekončí u hrobu. Má mít na zřeteli i zemřelé a ty zvláště, neboť oni si sami nemohou pomoci. Že jen my můžeme pomoci uprošová­ním Boha, aby zmírnil, zkrátil jejich tresty, je dogma. Že zase oni za nás prosí, (až jsou v nebi) o tom křesťanský lid nepo­chybuje. Máme povinnost pomáhat i kněžským duším v očist­ci - na ty tak málokdo pamatuje - tím více, čím blíže nám stáli, ať už jako příbuzní, učitelé a vychovatelé, dobrodinci. Představme si, že bychom zemřeli nepokřtění - na věky by­chom neuzřeli Boží tváře. Vzpomeňte na některou svatou zpo­věď, kdy vám spadl kámen ze srdce, na některé milostiplné svaté přijímání. Kdo vás biřmoval? Žije dosud? Co jestli po­třebuje vaší pomoci? Vy jste mu nejeden Otčenáš dlužni.

Je velmi radno stále pamatovat na všecky duše v očistci, kterým my tak něžně říkáme „dušičky". Z ohledu-na ně, trpí­cí, z lásky k nim, z ohledu na Boha, z ohledu na nás bude to velmi prospěšné.          (29/11. 96)

Samaritánka

Aplikace k Jan 4,15-26: Řekl mi všechno, co jsem udělala. Je to spíše pohled do ženské duše. Ale je to pravda, řekl jí všecko? Jen její tajný hřích, balvan pro ni nejtěžší. Přehání v dobrém. Tak to mají ženy v povaze. Nadsazují. Takový ka­zatel! Takového zpovědníka jsme tu ještě neměli! Bláhový kněz, který po takovém ženském testimoniu nosí hlavu v ob­lacích. Sám sebe může klamat. - Ale ovšem umějí píchnout i ve zlém, z komára udělají velblouda. Pozor na řeč před nimi, a zase neklonit hlavu zoufalstvím do prachu, když slyšíme o sobě z úst nějaké ženy špatnou kritiku, máme-li ovšem dob­ré svědomí. Brát to tedy cum grano salis (jako zrnko soli).

Pán pro žízeň po duších zapomíná na jídlo a nápoj. Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, (v. 34) To je odpověď hodná Božího Syna! Tento verš si učinil životním heslem. A dokonat jeho dílo. Ne tedy konat vůli těla, vlast­ních duševních sklonů, nehledat sebe! Dokonat dílo Boží a to Božími metodami, tj. nenáročnou sebeobětí, křížem, prací. Pak vzejde i vnější užitek. Pán tiše pracoval 30 let, teď už vycházejí tamhle Samařané. Jsou jako pole bílé ke žním, plné zralé pšenice. On se zde zdrží jen dva dny, žnout přijdou apo­štolově po letech.

Být apoštolem znamená být povolán, abych pomáhal světu k spáse. Jsem k tomu dobře vyzbrojen? Jsem horlivý v získá­vání duší? Chci plnit Boží vůli, i když to znamená zříci se fyzického pohodlí, dobrého bývání, dobrého jídla? Ztrácím zájem o jídlo tak jako Kristus?          (32. 96)

Nemocný u rybníka v Jeruzalémě

Aplikace k Jan 5, 1-15: Pán poručil uzdravenému: Vezmi své lehátko! Ukaž svou sílu! Svatá zpověď léčí ochrnulost, vrací zdraví a s ním sílu, možnost práce, působení spolu s milostí! Mé svaté zpovědi? Mám z nich užitek, posilu? Po­kud ne, kde bude chyba? Příprava? Modlitba za zpovědníka? Na konec prosba: Pane, nauč mě se zpovídat! Jsem vděčný Bohu za zpovědnici? Odstraňují se mé kazy na charakteru? Svatá zpověď

1. odpouští osobní hříchy, spáchané po křtu

2. uzdravení duše působí leckdy i na zdraví tělesné

3. dodává síly k umění života.       (32. 102)

Vyčištění chrámu

Má se po něm legitimovat. Jaký chrám mají zbořit? Viděli kamenný. On snad při tom ukázal na sebe, na nej vyšší svatyni nebeského Otce. Jeho odpověď byla a) přiměřená myšlení velerady, b) výmluvná: Zbořte a uvidíte! a c) prorocká. Hle, začíná svou činnost, a už myslí na konec. První slovo o zmrt­výchvstání se mihlo jako blesk od východu až na západ.

Nepostřehli ten blesk. Nepovznesli se nad první dojem při pohledu na kamenný chrám, pracně obnovený. Nedbalost, le­nost v myšlení, nevědomost, zloba, projevující se posměchem.

Vzdělanci. Civilizace má své stíny. Prostý lid uvěřil zázrakům Kristovým, ale Pán znal jeho nestálost. Nenašel mezi nimi ani jednoho, kterému by mohl věnovat důvěru. Nikoho z nich nepovolal za svého učedníka.

Aplikace: Kam já se postavím a kde už stojím? Mezi čle­ny velerady, mezi lid se slabou vírou? Mé místo je mezi slu­žebníky. Pán mi věnoval důvěru, nezklamu ji! Obnovuji víru v jeho poslání a přimknu se k němu co nejúžeji. Slibuji věr­nost.           (32. 87)

Nikodém

Aplikace k Jan 3, 8-21: Ty jsi v izraelském národě učitel a to nevíš? Stavovské vědomosti. Oživit víru. Obdivovat Boží lásku, a je-li kdo nemocný, pohlédnout na kříž, zdroj zdraví! Jak ty se díváš na kříž, na Boží království. Co hledáš v kněž­ském stavu? Hledíš na něj očima víry? Musí být vyvýšen Syn člověka, aby svět byl skrze něho spasen! (Tak i ty vyvýšen na kříž, chceš-li spasit svět.)    (32. 90)

Konsiderace o mši svaté

To první, nač padne zrak každého, kdo vstoupí do naší kap­le, je jistě oltář. Před ním se léta vychováváte, k němu se léty blížíte a vaší svatou touhou je: stanout u oltáře s paténou a kalichem v ruce. Sehnout se ve svaté bázni a moci zašeptat konsekrační slova, svolávat na oltář a s oltáře rozdávat lidem Boha.

Jiného po vás vlastně lidé nežádají, jejich žíznivé duše vo­lají: Boha my chceme! Celých pět let je vzdálenou přípravou na oběť nejsvětější. Denní svaté přijímání přípravou na denní požívání těla a krve Páně.

Oč běží? Uvědomovat si vznešenost oběti mše svaté.

Potřebu svatého života, pěstění potřebných ctností; pozná­vání a věrné užívání, využívání prostředků spásy, které nám skýtá mše svatá. Zamyslíme se nad obětí, majíce stále na zře­teli, že běží o sebe oběť.

(Úvodem. Probírá dle Chaignon, Der Priester am Altar.)                                (38. 2)

Důsledky ze mše svaté pro nás - svatost

I v těch poznámkách laiků, byť někdy nerozumných, že Pán Ježíš chodil bos, chudý, neměl kam by hlavu sklonil - není vždy snižování kněžstva. Spíše kus vřelé touhy, moci potkat Krista na zemi, tak jak chodíval ve svých světcích, zvlášť v chudáčku Božím sv. Františku z Assisi. Kdybychom výkři­ky odpůrců destilovali, odstranili nánosy vášní a předsudků, našli bychom tam čisté volání duše přirozeně křesťanské po kněžské svatosti. Tvoji svatí ať obléknou spravedlnost, aby mohli zajásat věřící. Svatí musíme být, chceme-li reprezento­vat Velekněze. Lidstvo máme zachraňovat. Má právo, chce být zvedáno!

A Kristus je obětní žertvou, které se dotýkáme. Nemá být ruka, ústa, jazyk čistší než paprsek sluneční? Ústa denně kon­sekrací znova posvěcovaná, krví zarúžovělá ... jakou řečí mají mluvit? Ukáznit jazyk, i když to dá mnoho práce!

A jestli se hlásí vyvolencům pýcha, kterou začíná duchovní sepse, pak se zamyslete nad tím, že vás bude poslouchat u oltáře Boží Syn, pokorný. Denně poslouchá a jak přesně, na slovo, ne už nejsvětější Pannu, ale hříšného člověka! A le­nost, vlažnost se tlačí. Vzpomínka: požívám tělo i krev neú­navného dělníka Božího, ustavičně činného. Jak silný, vytr­valý mohu a mám být, když denně přichází zdroj síly, vytrva­losti, oheň, nadšení. Láska je neklidná, žene vpřed, do práce pro milovaného! (Úryvek.)         (38. 14)

Poctivost

Bože, buď milostiv! Maria! Sv. CM. Velehrad 14. 7. 1936

Nikdy nezoufat! - Být odborníkem ve svém. Ubránit se tak po vrchnosti. Konečný úspěch může přijít jen tam, kde vládne čestnost, poctivost, pravdivost, ale to neznamená, že pravda vítězí sama. Pro pravdu jest nám pracovat, jí pomáhat, za ni vždy a bez únavy bojovat! (Beneš mladým mužům.) Přijímat /odpovědnost otevřeně, přímo radostně.

Stojíme u hrobu poctivého Božího dělníka Stojana. Přijal neporušené kněžství v den ordinace, odevzdal je v den ko­nečného účtování: neposkvrněné a naplněné činy. V době ko­lísání a zmatků v kněžství sám zachránil nám ideál kněze. Lámal vytrvale zbraně ďáblovy, vynucoval si úctu odpůrců Božích. Kněz není osobou privátní: získává čest a úctu stavu, nebo vydává v potupu stav. My máme zodpovědnost za ideál kněze u nás. Stát u hrobu Stojanova to neznamená formalitu, to znamená životní program.

1. Poctivý dělník Boží. Už mnoho vynikajících jedinců se letos poklonilo jeho památce. Byl mezi nimi i prezident re­publiky. Připomeňme si jeho slova mladým mužům: Heslo Pravda vítězí neznamená, že pravda vítězí sama. Pro pravdu jest nám pracovat, jí pomáhat, za ni vždy a bez únavy bojo­vat. To je portrét Stojanův. Pro pravdu pracovat, bez únavy. Poctivě, pravdu žít. Já jsem se k tomu narodil a proto jsem přišel na tento svět, abych svědectví vydal pravdě! Já jsem pravda! Dát se prokvasit pravdou: poznávat ji, pokorně vni­kat do jejích tajemství a dát se jí ovládnout! Pak může mít každé slovo ozvěnu jako posvěcený zvon, který hýbe srd­cem. Děkoval pouhým: Pán Bůh zaplať a nikomu to neznělo směšně, protože se vědělo, že také on všechno dělá jen za tu Boží odplatu!

2. Poctivost v metodách. Svatí bratři soluňští získali láskou Kristu národ celý... Šli přímo, bez diplomatických oklik, pro­tože s poctivostí nejdál člověk dojde. Získá-li nějaké pozice skokem, jistě jich nezískal trvale! Konečný úspěch může při­jít jen tam, kde vládne čestnost, poctivost, pravdivost! Svatí apoštolově se nesnížili ke zbraním nepřátel: raději trpěli na čas! Dílo jejich zvítězilo, protože bylo budováno na podkladě nadpřirozeném, rostlo z víry a lásky. Utrpením z lásky k Bohu se kopou trvalé, hluboké základy, láskou se buduje na skále. Nedat se nikdy zlákat lacinými úspěchy na úkor pravdy, dob­ra a lásky. Kde nebylo kus mučednictví, není díla hodnoty trvalé. Dělník Boží musí mít účast i na hodinách kalvarských a getsemanských, nesmí sestoupit s kříže, i kdyby se země chvěla a skály pukaly.  Poctivost v metodách!

3. Poctivost úmyslu. Koho hledáte? Co hledáte v semináři? Stojan na prvém místě v Šilperku požádal p. faráře, aby ho uvedl do kostela: Da mihi animas, cetera tolle. (Dej mi duše, ostatní si vezmi.) Kéž k tobě všechny přivedu, na tom všech­no záleží. K tobě. Všechny! Na tom všechno záleží. Christocentricky! Leže na zemi obnovil jsem předsevzetí, jimiž jsem se zříkal světa a což jeho jest, a zcela se Bohu obětoval jakož­to holocaustum. Opět a opět jsem opakoval: Buď můj život jedna Boží chvála, slastí Kristus, chotí Církev, tužbou ctnosti krása a mzdou - lidu spása. Ježíši, Maria, Josefe, vám věnuji srdce své i duši svou... Nic jsem sobě nevymínil, vše jsem Bohu odevzdal. Hospodine, pomiluj ny! Dát se do služeb Ducha svatého, Ducha pravdy a lásky! Ukřižovat starého člo­věka, aby nepřekážel Duchu svatému.

1. Poctivost úmyslu. 2. Sebevýchovy. 3. Metody.

A každoročně aspoň jednou sem (na Velehrad), prozpytovat svědomí dle těchto tří bodů: úmysl - pýcha už pobořila tolik kněžských podniků; sebevýchova: stálý růst, ubránit se povrchnosti; metoda nezištné lásky! Odpočívá v pokoji? Lás­ka je nepokojná, dokud dílo není uskutečněno. A u nás ještě mnoho volá po uskutečnění. Pomáhá, pracuje. Velehrad víry rozkvétá a rozkvétat bude znova. Ale ve svém pracovat a k té práci se připravovat.

U hrobu dělníka Božího! Vděčnost a odpovědnost.

1.    Poctivost v úmyslu.

2.    Poctivost v sebevýchově: už jsem pravda.

3.    Poctivost v metodách - získali láskou Kristu národ celý.

U hrobu každoročně zpytovat.      _(52. 8)

Blahoslavený Jan Sarkander

...Víme, že to byl kněz eucharistický a mariánský. A že miloval breviář, který se modlil až do posledního dechu. To jsou jasné známky vyvolení, vytrvalosti! Velební páni se bu­dou zítra modlit v jeho kapli nešpory. Ať se modlí za dar vytr­valosti, za lásku k breviáři. Na ten úmysl, abychom byli dob­rými zpovědníky, budeme zítra obětovat mši svatou. Abychom svůj jazyk zasvětili hříšníkům, postit se (v mluvení), abychom ve zpovědnici dovedli říci účinné slovo, hýbat srdci! (28. 131)

Kněžská rekolekce v Olomouci 18. 6. 1947

.. .Přibiti na kříž svých stavovských povinností. Víme každý, jak různou podobu může mít ten kříž. Jinou u kněze světského, řeholního, venkovského, městského. Každý z nás je přibitý. Od posvátných chvil subdiakonátu, kdy si dal přibít ruce, aby zů­staly trvale čisté, aby věrně třímaly meč Ducha svatého v brevi­áři, od diakonátu, kdy se přibily pro statky tohoto světa, aby v nich nezůstávalo nic z toho, co potřebují chudí, poklady Círk­ve, čeho potřebuje Církev. Od kněžství, kdy se ty ruce daly spoutat bílou páskou, pomazané svatým olejem, aby to byly ruce obětující, rozdávající, svaté a ctihodné.

Subdiakonátem, když jsme leželi na zemi, dali jsme si dob­rovolně, s královskou ochotou přibít své nohy, aby chodily podle Božího zákona, podle vůle Boží, tlumočené nám zde a nyní biskupem, jemuž jsme slíbili kanonickou poslušnost: re­verendám et oboedientiam.

Naše srdce je probodené od té požehnané chvíle, kdy jsme subdiakonátem odumírali světu a jeho žádostem, jeho lásce a nenávisti, jeho přízni a nepřízni, od té chvíle, kdy jsme po prvé se srdcem úžasně širokým a velikým rozepjali ruce u oltáře a zpívali Dominus vobiscum, pozdravujíce tak celou Církev, své bratry a sestry, jimž se zasvětila v Bohu naše láska výlučná a trvalá.

Alter Christus - alter crucifixus! Ukřižovaný vylévá ze svého probodeného boku své milosti a chce je prolévat pro- bodeným kněžským srdcem. Nestačí pravidelně slovo, vy­cházející z rozumujícího rozumu, musí to slovo procházet srdcem, jeho výhní se proteplit, uschopnit se, aby už vlast­ním teplem vyklíčilo v srdci, do něhož padá. I my prostřed- kujeme milosti svým kněžským srdcem. Získáváme láskou Kristu národ celý.

Na kříži se nejvíce projevilo smýšlení srdce Ježíšova, na kříži, v denních utrpeních, v neúnavné dobrotě a nezlomné trpělivosti se ukazuje smýšlení srdce knězova.

Jsou pole bílá ke žni, jsou těžké, tvrdé, pevné brázdy pro oráče Boží. Není jen utrpení, je denní prostá práce, osolená, prokvašená duchem modlitby; i ona musí procházet teplým, denně rozjímáním rozežhavovoným srdcem....           (77. 33)

Nalezení svatého kříže

Nalezení tajemství kněžského utrpení, znázorněného što­lou (včera byli poprvé vlpp. jáhni u svatého přijímání s nový­mi štolami).

Dáváte se do služeb Ducha svatého proti duchu zlému; je to odznak služebníků Ducha, lidí duchovních. Úsilím ďáblovým je odsvětit kněze.

Byl vyňat ze světa - vrátit jej světu, vtlačit do něj světské smýšlení.

Byl posvěcen - vyrvat mu svatost, aby nebyl osobně svatý.

Byl konsekrován jako posvátné nádoby, kalich

- aby se stal nádobou pijanů. Baltazar měl přece dosti drahých nádob. Co ho vedlo k tomu, aby sahal po nádobách chrámových. Co pudí ženský svět ke knězi. Po­svěcené maso. Očistit - poskvrnit. Pak už to pokračuje. Nebo začíná ďábel jinak: Nejprve hledí odstranit svatost, pak jde k nečistotě. Mnohotvará nečistota. Celkem lze říci, že všech­na činnost zloduchova směřuje k tomu, aby nám vyrval nad­přirozený názor na věci, nadpřirozené hodnocení hmoty ve všech formách, poklesků, vlastního stavu. Jemu odporujte sil­ní ve víře.

Nejlépe se daří ďáblu odstraňovat nadpřirozený názor na to, co je nám nepříjemné: na utrpení, sebezápor, na všechno, co se dá zahrnout pod pojem hříchu. A slavíme-li nalezení svatého kříže, vykopejme, očisťme, vyzkoušejme svůj názor na kříž, svůj vnitřní poměr k utrpení pro kněžský ideál. To je skutečně objev nesmírného významu, když člověk poprvé pozná v utrpení lidmi připraveném, uchystaném osobou A nebo B, tedy skutečným člověkem, podobu kříže, podávaného Bo­hem. To je skutečně nález nejcennější, když objeví na tom neotesaném dřevě i zářezy velké umělecké ceny, originál Boží prozřetelnosti; když užasle vidí, že bolest má i své pozitivní stránky. To je nalezení kříže, pak svatého kříže, Kristova kří­že. To je začátek skutečného kněžského života, i kdyby začí­nal už na střední škole.

Pochopit smysl utrpení: V nás je činná smrt, ve vás však život!         (45.51)

Utrpení

Jak moudře to řídí Bůh, že mnoho trpíme, jak velikým dob­rodiním je utrpení. Jinak budeme soucítit s trpícími. Velicí světci se všeho zříkali, aby byli podobni svému okolí ve všem, hřích vyjímaje. „Což vy můžete mluvit k nám? Víte, co je to neza­městnanost, co je to hlad, co je to několik hladových párů dět­ských očí?" Prosme o utrpení, neuhýbejme, jinak se neuschop- níme, abychom byli kněžími podle soucitného srdce Ježíše-Ve­lekněze. „Můžete pít kalich, který já budu pít?" (135. 27)

Mít účast na bolestech farníků

(Neděle 18. po Seslání Ducha svatého)

Mohl Kristus, který vysušil Izraelitům moře, Petrovi kázal jít po vlnách, také poručit moři, aby mu nabídlo svou utaje­nou hladinu? Mohl, ale chtěl být podobný nám lidem, a proto zvolil lodičku a poprosil, aby ho převezli. Přišel se účastnit na našich slabostech a dát nám svoji sílu. Chtěl zkusit naše slabi­ny, aby více s námi cítil. Kdo není nemocen s nemocným, nemůže mu přinést zdraví. Lékař, který nebyl nemocný, ne­dovede léčit. Aplikace na kněze. Pán se mohl vyhnout slabos­tem, ale chce je podstoupit 5 lidmi, vždyť je přišel léčit. Máme participovat na bolestech/arai&ů, když mají hlad. Rozdávat a trpět s nimi.

Dobře se vám, velebný pane, káže, však jste si to kázání připravoval pěkně v teple. Ale my - celý týden bez práce a v zimě - my i naše děti.

Co soudí o uzdravení (Mt 9, 1-8) prostý lid, nezkažený pa- kulturou, užívající zdravého rozumu? Když to zástupy viděly, zmocnila se jich bázeň. O to běží, přivést lid k bázni Boží.

A velebily Boha. V tomto světle jinak se jeví prosba ... o veli­ké dary Boží, třeba o mimořádné zasažení na prosby knězovy, aby lid poznal, že kněz Boha zastupuje a naplnil se svatou báz­ní. Uděl, Pane, pokoj těm, kteří v tebe doufají, aby tvoji proroci se ukázali věrohodnými: vyslyš prosby svého služebníka a své­ho izraelského lidu. Venku žena přišla ke svaté zpovědi před nebezpečnou operací (žaludeční vředy). Lékař jí řekl: Takový případ se podaří jeden ze sta. Vykonala životní svatou zpověď odhodlaně a vroucně, plná důvěry. (Tak se chystali na smrt mu­čedníci.) Mám děti, ale vezme-li mě Pán Bůh, on je neopustí. Na operačním stole klidná. Myjí si ruce. Pane doktore, dnes ráno jsem za vás obětovala svaté přijímání, aby to Pán Bůh jeho rukou řídil. Lékař se zachvěl, hleděl chvíli zamyšleně sem ke kostelu sv. Michala a pak se dal do práce. Dnes ta žena vykládá kdekomu, jak mocný je Bůh.     (35/111.11)

Jak využít čas?

Zachovej si stále vnitřní usebranost. Nemůžeme ustavičně myslet na Boha. To však ani k stálé usebranosti není potřeba. Zvedat jen čas od času své myšlenky k Bohu, už se upevníme ve vědomí: Bůh je zde, ví o mně, pracuji pod ním, hodnotí mou práci, vidí mi do srdce. Sv. Kateřinu Sienskou různě za­městnávali, jen aby zapomněla na řeholní život; zachovala v srdci místo pro Spasitele, při práci s ním rozmlouvala. - Od­stranit vše, co by překáželo našemu stálému spojení s Bohem!

Posvěcovat jednotlivé hodiny. Uslyším-li bít hodiny, zamys­lím se na chvíli: Co dělám? Jak jsem využil poslední hodinu? Dobrovolná chyba! Lítost. Obětovat Bohu všechny mše sva- lé, které byly v tu hodinu slouženy.

Občas střelná modlitba. Pohled na kříž. Nic nápadného! Tak měníme všední práci v pravé zlato lásky. Ovšem začátky jsou těžké. Vytrvat!

Vše, co děláme, dělat cele. (Modlitbu, rozjímání, svaté při­jímání, návštěvy Nejsvětější svátosti, zpytování svědomí!) Nic neodbývat, dobrým úmyslem posvětit. Čas je nesmírně drahý, co jsme z něho ztratili, to se nevrátí, ale dá se vykoupit pocti­vým, svědomitým využíváním času v budoucnu. (35/111. 47)

Uspořádal P. Alois Kotek

Vytiskla Matice cyrilometodějská s.r.o.

 

 

 
 

 

Portrét


Fotoalbum



Statistiky

Online: 1
Celkem: 26653
Měsíc: 436
Den: 15

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA