Kukátka
NEDOČKAL SE...(Památce + přítele P. Kamila Jaroše)
Na mé okno v zimě si navykl chodit kos. Přilétalo tam více ptáků, ale on býval první z rána, za šera. Hleděl tiše, klidně do okna a čekal, až se okno otevře. Pak poodletěl na blízký šeřík, počkal až se nasypal na okno zob a okno se zavřelo... Pak přiletěl a pomalu, jakoby rozjímavě kloval. Mrzelo mne, že tak pomalu. Věděl jsem, že za chvíli přiletí vrabci a že milému ptáku se žlutým zobákem brzy nic nezůstane. A já jsem přával hlavně jemu, protože byl tak skoniný... Tak tichý a na bílém sněhovém podkladě tak vážně temný...
Přes den jsem vídal toho kosa v zahradě. Čekával na zob pod košatým stromem. Sedával na nízké větvi a sotva jsem zob nasypal, sotva jsem se na krok vzdálil, snesl se prudce na zem s jakýmsi radostným zajektáním a začal opět tak rozjímavě klovat. Pak polétával po nízkých keřích, pod jeden hustší keř se ukrýval spolu s vrabci. A zas vyletěl, posadil se na zahradní tyčku, na větev holé hrušky a hleděl do bílého sněhu ...
Občas se ukázal v zahradě dravec. Vrhl se prudce, ale téměř neslyšitelně odkudsi na strom, bylo slyšet ustrašený výkřik ptáků a bylo vidět, jak rychle ulétají smrti. Nikdy neuletěli všichni. A několikrát jsem viděl letět s výkřikem i kosa z mého okna... Ale jedenkrát se mu nepodařilo uletět. Vyčítám si, že jsem to zavinil tím, že jsem dával ptákům zob pod strom, na suchou zem, aby měli něco suchého, teplého, oteplujícího. Oni se tam rádi slétávali, ale košatý strom byl na překážku jejich rozhledu. Mohli být náhle překvapeni. A to se stalo jednoho rána tak, že na to nebudu moci nikdy zapomenout. Kráčím cestičkou s knihou v ruce a náhle zaslechnu za sebou nevýslovně bolestný výkřik, ohlédnu se a vidím, jak černý kos letí ze země na strom, ale neletěl, byl, jak jsem zjistil potom, nesen dravcem. Ten únos byl tak prudký, že na několik metrů pod stromem a kolem něho ležela kosí pera zabodnutá jako malé píky do sněhu a několik chuchvalců černého drobného peří leželo jaksi smutně pod stromem. Všechno ptactvo se rozprchlo . . . Marně hledám viníka - dravce ... Je mně velice smutno. Plakal bych tesknotou . . . Chodím zahradou, ohledám se na košatý strom a opět se zamýšlím nad tím, co se stalo ... Jaká tragedie!... Sníh zvolna padá, padá... A když přijdu na to odpoledne, už nepoznám, že pod čerstvě napadaným sněhem jsou černá kosí pera ... Už, už - jako by se nic nebylo stalo ... A já přece dodnes slyším ten úžasný výkřik napadeného ptáka, vidím, jak v okamžiku se rozletělo po zemi jeho peří... Za několik hodin vše zaváto... Zaváto ano, ale zapomenuto? Nikdy!
Smrt toho ptáka byla proto tak smutná, že to snad byla už poslední dravcova návštěva v naší zahradě. Asi za týden na to se rozzářilo už teplé jarní slunce, sníh rychle zmizel, temná, odpočinutá půda osychala a ohřívala se... Ještě ten týden kdyby se bylo podařilo žít tomu kosovi, byl zachráněn ... Ještě týden! Už už tu bylo jaro..., ale on se ho už nedočkal.
Mně proletěla přitom myslí tesklivá vzpomínka ... na dobrého, vzácného přítele. Byli jsme si léta tak blízko - a jeho mrtvé tělo je nyní tak strašně daleko. Odpočívá zasypáno, nebo zaplaveno na rašeliništi u Hamburku. Tam byl ubit k smrti, vyčerpaný hladem a nucenou prací čtyři dni před prohlášením míru ... 9. května 1945. Nedočkal se ...
Ach, jaký to byl člověk ten P. Kamil! Narodil se 26. 2. 1913 v Klokočově u Příbora. Otec byl domkářem a Kamil mu v dopisech zvlášť děkoval za to, že ho naučil poctivě pracovat. Uměl všecky polní práce a to se mu i v pozdějším životě shodilo. Studoval v blízkém Příboře a po matuře se stal učitelem. Ale cítil, že není obětován dokonale a on nikdy nesnesl polovičatost. Odešel ze třídy jako učitel, aby se do ní vrátil po čtyřech letech semináře jako - kněz. A to kněz celý! Se srdcem nerozděleným! Bez výhrad! Celé Boží! Ale jednu velkou lásku ze školy si nesl i svým mladým kněžským životem: lásku k hudbě a zpěvu! Co všechno dovedly vyprávět jeho housle! Jaký to byl nástroj,
proměněný v rukou Kamilových! Dřevo, ano, třeba v mojích rukou, dřevo - ale v jeho rukou! To bylo cosi oživeného, to bylo živé dřevo, jako je živý strom u potoka, vyprávějícího mu příhody celé dlouhé cesty od praménku přes oblásky potůčku, přes lučiny, přes kameny potoka... A Kamil sám jaksi se proměnil, když k sobě přitiskl své housle. Jakoby srostl s nimi! Ano, to je to! Tak on oživil to "dřevo" svým vlastním žhavým srdcem! Jakoby proudila do jeho houslí jeho krev. To bylo tajemné proměnění-zevnějšek zůstával týž, jen obsah se měnil.
A jak on uměl zpívat! Skromný, pokorný, tichý, mírný - projevoval svou povahu i ve zpěvu. Vždycky se v něm vlnily hlubiny; vždycky v něm bylo cosi podtrhávaného, co hýbalo srdci posluchačů. On zpíval srdcem. Právě tak jako srdcem hrál. Srdcem se usmíval, srdcem se modlil i pracoval. On byl sama dobrota, sama láska. A lidé to vycítili, jako vždycky vycítí lásku! A začali se mu přibližovat jako Božímu magnetu.
Jeho první místo po vysvěcení byly Otrokovice. Cítil, čeho ta obec potřebuje! Srdce! Kostela! Většího a lepšího kostela, jehož svatostánek by byl zdrojem nového, lepšího života. Mrzelo ho, že se čeká na bídný groš "mocných tohoto světa", na podporu továrníka Bati. Ten nestál o kostel! On ho nepotřeboval. Ale pracující lid potřeboval síly, prýštící ze srdce Krista - Dělníka! Mladý kněz se rozhořel pro myšlenku svépomoci a okamžitého budování. Do tříd, kde už nebylo křížů, nosíval s sebou kříž, i když malý, ale drahý, který dostal jako novokněz - s ostatními - darem od svého arcipastýře. A ten křížek držel dětem při modlitbě tak, aby mohly hledět na svého Ukřižovaného Přítele. A ty děti volal k živému Spasiteli ve svatostánku a opět cítil, jak je ten kostelíček malý, až urážlivě malý pro velkoměsto, které se pyšně a hrdě rozrůstá kolem. Už bez Boha...
P. Kamil byl přerušen v práci. Byl povolán do kněžského semináře v Olomouci jako "hospodář", který ovšem nebude pečovat jen o hmotné potřeby bohoslovců, bude se starat o hlubší vzdělání a duchovní život sloužících. Věnuje se pěstění církevního zpěvu, chorálu a bude všechno prohlubovat svým srdcem.
A opět přijde strašlivé přerušení. Přijde 17. listopad 1939, bohoslovci budou vyhnáni ze semináře. Na jejich místo nastoupí "Hitlerjugend" a P. Kamil musí zůstat jako "hospodář" pro tyto děti. To byla nejbolestnější doba pro mladého kněze. Musil shánět nadbytek pro německé děti, zatímco české děti začínaly mít bídu! Vídával kusy chleba s máslem a marmeládou pohozené na záchodech. Tehdy, za těch smutných, nevýslovně smutných dob, se uzavíral P. Kamil často ve své světnici a brával do rukou housle. Aby ulehčil svému srdci, aby řekl těmi houslemi to, čeho nesměl říci ústy. Jednoho dne vtrhlo do semináře Gestapo. Pozvalo na výslech už tři kněze. P. Kamil, oblečený v klerice, přichází k obědu do "druhého", náhradního semináře pod olomouckým dómem (kapitulní děkanství), když je mu hlášeno, že má přijít hned do kanceláří Gestapa. Právě se poznamenal křížem před jídlem, když mu to bylo řečeno. Už ani modlitby nedokončil a tak jak byl oblečený v klerice (jako k mešní oběti), tak se vydal na Gestapo. A už se nevrátil, jako se nevrátili ani ti tři jeho předchůdci.
K osmé hodině večer se občas zastavovali lidé pod okny gestapáckého vězení na "Garňáku" a sáli do duší tajemné melodie, které odkudsi z té strašné budovy doléhaly. To P. Kamil ještě s jinými zpívali píseň, kterou si sami složili, píseň vroucích proseb k Panně Marii, proseb o slitování.
Kněží byli obviněni, že poslouchali zahraniční rozhlas. 17. února 1942 byli vzati do vazby a o Božím Těle 6. června měli soud, přístupný veřejnosti. Působilo mocným dojmem, když po prohlášení rozsudku: Káznice po čtyři leta - vystoupil P. Kamil a prosil soudce, aby rozdělil ta leta u jeho profesora dra Cinká: jemu ať z nich ještě přidělí polovici, tedy on - Kamil, jako mladší ať dostane let trestu aprof. Činek jen dvě leta. Nepomohlo to ovšem, ale ukázalo to, kolik vděčné obětavosti a heroismu je skryto v srdci tohoto mladého kněze.
A nastalo bolestné putování po německých káznicích - od Vratislavi až k Hamburku. Dopisy, které psával za ta tři létaP. Kamil svým rodičům jsou plné srdce P. Kamila. Byly vydány tiskem a staly se výživnou duchovní potravou mnohých. Co v nich zvlášť uchvacuje je láska k spolutrpícím, i těm, kteří se už zřekli Boha, a láska i k nepřátelům, utiskovatelům. "Je třeba políbit tu otcovskou ruku Boží, která nás přitiskla k zemi." Bohoslovcům - svěceným 5. července na kněze věnoval toho dne P. Kamil zvláštní "adoraci", když ležel zalitý potem pod nějakým strojem a čistil ten stroj. Ten pot, to ležení na zemi obětoval jako vroucí výkřik k Bohu za ty, kteří leželi na svých tvářích před oltářem jako budoucí dělníci Ducha svatého.
No a tam, u Hamburku, na rašeliništích pracoval a hladověl P. Kamil naposled. On, který se staral z povinnosti o stravu pro "Hitlerjugend" - vyvezenou z bombardovaných území - on umdléval hladem. Sbíral zemákové slupky na smetišti, a ještě se dělil o ně s druhými. Sil ubývalo.
Kdysi už nemohl P. Kamil vstát "na robotu", už se nemohl postavit na nohy a krutý, rozvzteklený dráb ho umlátil sochorem k smrti.
Stalo se 5. května 1945.
Za 4 dny byl prohlášen konec války... Jaro! Jaro!
P. Kamil se ho nedočkal Ještě ty čtyři dny! Jen čtyři dny! Jaké by se otevřely nové, krásné obzory. Žel! Přežel! Nedočkal se. Jako ten náš kos.
Maminko P. Kamila! Slyšíte? Víte, jaké měl P. Kamil přání - vrátí-li se domů a zulíbá vaše upracované ruce? Zřídí si v koutku svého bytu jakoby oltářík a na něm sošku Panny Marie Sedmibolestné, o jejíž uskutečnění se staral u akademického sochaře Julia Pelikána v Olomouci. Socha se Pelikánovi tak podařila, tak vyjadřovala smýšlení Sedmibolestné, že chtěl mít P. Kamil její zmenšenou podobu u sebe celý život. A zatím? Zanechal Vás maminko, jako Matku bolestnou na této zemi, aby Vás kdysi potěšil svou slávou tam, kde už není drábů, ani sochorů, ani bolestí, tam,
kde hvězdy kvetou.
MAŘKA PAVLASOVA
(Kytička na hrob)
Říkává se, že smrt je spravedlivá a že na hřbitově se všichni lidé srovnají. Je to řečeno pouze obrazně. Na hřbitově leží pouze lidská těla. To lidsky podstatné, duše, jsou v jiném světě. Ani ty hroby se nesrovnávají. Na štěstí nerozhoduje vnějšek hrobu o ceně toho, kdo v něm leží. Zde je například hrob Mařky Pavlasové. Opatřený kvítím, prostým, venkovským, hřbitovním kvítím. Ale kde je nějaký pomník? Kdybych já mohl, vzal bych ten nejkrásnější pomník z našeho hřbitova a postavil bych jej na ten hrob! Ale, co by konečně pomohl pomník? Chladný kámen - ba ani ne poctivý kámen - umělá hmota! Prostý kříž, ano. Prostý, ale výrazný, protože v tom hrobě leží nevěsta Ukřižovaného.
U hrobu stojí žena s dítětem v náručí. Druhé dítě, Anička, stojí vedle matky. Pokaždé v neděli po odpoledním požehnání chodívá Božena Křiváková s dětmi na tento hrob. "Maměnko, proč sem dycky chodíme sa modlit?" "V hrobečku spí maměnčina kamarádka." "A ona také měla
Aničku?" "Neměla." "Ani Karlíčka?" "Ani Karlíčka." "A proč?" "Ona měla ráda jenom Ježíška, v jesličkách a na kříži. Ona byla svatá. My sa za ňu modlíme, ale ona v nebíčku sa modlí za nás, abysme také byli svatí."
Malá Anička nemohla vědět, co je být svatým, Karlíček v náručí sotva chápal jednotlivá slova. Před časem ani jejich maměnka to dobře nevěděla. Dnes tuší, že byla kamarádkou světice. Dříve ji nechápala. "Mařko" - kolikrát jí řekla ta tvrdá slova - "Mařko, ty si přeca enom hlúpá. Kolikrát k vám dojdu, dycky si v práci: knížka, vyšívání, psaní. Ani v neděli si nedáš pokoj. Dojdú chlapci, nemáš pro ně kdy. Dyť s takovú sa ani nevdáš!" Mařka pozvedla hlavu od svého vyšívání. "A co, Božko, když sa schválně nevdám? Někdy može děvčica ostat slobodná aj dyby ju chlapci chtěli! Ajá ti řeknu toto: nevěřím tomu, co chlapci říkajú. Já mám srdce, které by chtělo aj umělo někoho mět rádo. Říkajú: láska - ale láska, myslím, dává - oni by rádi brali, kradli. Nechcú mé dobro, chcú sa pobavit na mé útraty. Dodneška nedošel ani jeden, který by měl dobré úmysly, který by chtěl mú dušu obohatit! Každý zmýšlá enom na hlúposti a na hřích. Já nemám enom tělo! Mně je hanba, že sú chlapci takoví. Možná, že všeci ne. Náš Cyril je hodný, toho mám ráda a vážím si ho. A vážila bych si každého, kdyby hledal mně, a ne sebe! To není láska, to je sobectví!"
Nad vesnicí asi půl hodiny daleko je kaple sv. Antonína. Kopečku, na kterém stojí, se říká "Antonínek". Tam v té době, za druhé světové války, bývaly o nedělích pobožnosti. Mařka tam chodívala. Zdálo se jí, že je jaksi více připravena na mši sv., když pro ni obětuje kus cesty. A vůbec to bylo na kopci jaksi zbožnější, protože, kdo tam šel, šel ze zbožnosti a přinesl přece jenom jakousi oběť a každá oběť činí člověka lepším, Bohu bližším. Na oltářích kaple se začaly objevovat nové plachty, vyšívané střízlivými slováckými vzorky... Mařce se blýsklo v očích. Kdo ty plachty vyšívá? V Blatnici a v okolí je řada žen a dívek, které se o to starají pod vedením slečny Rožky Falešníkové z Hroznové Lhoty, vlastně z Tasova. V Blatnici jsou to dvě obětavé tetičky: Mocholová a Cíchová... I v Hluku jsou pomocnice. Tetička Bachanova má už 75 let - a jak drobně, jemně vyšívá! Mařka se hlásí za spolupracovnici a její touha: vyšít krásný zelený ornát. Vždyť tu barvu mívá kněz u oltáře tak často. A vyšít ten ornát co nejlépe ... Mařka sedne na kolo, jede do Tasova ke "slečně učitelce", dostane pokyny, dostane materiál, vyšívá, jede ukázat svou práci, jede - přes kopec - pro nové pokyny... Oči jí září... "Mařko, pozor! To není jenom oheň nadšení ve vašich očích... Není to horečka? To není cesta pro vás. S kopce do kopce, na kole ..." "Dyž to mosí být. Samo sa nic neudělá. A říkáváte sám: Co není podložené obětmi, to užitku nepřinese. A kdo se neobětuje, nevykoná nic velikého! A já bych ráda neco vykonala!" A už sedá na kolo a rozjíždí se k Tasovu ...
"Ná, Mařko," volá zvědavá tetička "co ty pořád léceš k Antomnku? Hledáš tam galána?" "Ne, tetičko. Já galána hledat nemosím, já galána už mám!" - Mařka se až lekla vlastních slov. Jaksi jí uklouzla z úst. "Už máš? A kterého?" "Na to sa tetičko, neptajte, to vám nepovím. Mosíte dávat pozor, tož to poznáte."-
Mařčin milý? Kde by byl? Oh, je kdesi. A má srdce opravdu milující. Rozdává sám sebe. Pořád myslí na ty, které má rád. Chce jenom jejich dobro. A umí obohacovat duše. Od té doby, co ho Mařka víc a víc miluje, je vnitřně stále bohatší, radostnější, šťastnější. A jak podivně začala ta její větší láska! Šla kdysi ze hřbitova do kostela. Trochu se omeškala. Bylo už kázání. A ona vidí za kostelem kupu chlapců. Bodlo ji u srdce. Ti chlapci se baví hned u kostelní zdi, zrovna za oltářem. V blízkosti Pána Ježíše ve svatostánku. A Mařce náhle zabylo Pána Ježíše jaksi líto. On se obětuje, přebývá mezi námi, touží po tom, aby nás v neděli viděl kolem sebe, mluví k nám ústy knězovými - a ti chlapci ukazují, že o Pána Ježíše nestojí. A Mařka se začala vmýšlet do pocitů takového odmítaného, zneuznávaného srdce! Říkala si, jak by jí bylo, kdyby se po jejím srdci tak šlapalo... A čím více o tom přemýšlela, tím více se jí v nitru vyjasňovalo, cítila, jako by jí byl Pán Ježíš za ten soucit vděčný... Tak to začalo a ona řekla někdy Pánu Ježíši i slovy to, co si myslila! A divná věc! Každý takový hovor s Pánem Ježíšem jí vléval jakési světlo do duše, oheň, i sílu. Pánu Ježíši byly ty hovory milé a jí byly tak užitečné! Naučila se hovořit s tím, jehož stále vroucněji milovala, i cestou k Antonínku a celá příroda sejí zdála jaksi krásnější, plná života, jakoby provázela ty její rozmluvy s Pánem Ježíšem... Tam zašumělo listí stromu, zde se usmálo kvítko, tam zašplouchal potok... I ta bílá cestička po zeleném trávníku "Krasoticích" byla jaksi bělejší, čistčí, svátečnější. A ti ptáci! Jako by zpívali "Gloria" . . . Mařce se šířilo srdce, otevíraly oči, bystřil sluch, viděla hlouběji a dále, slyšela i to, co jí dříve unikalo ... Jakási tajemství se jí otevírala ... A stále nová a nová ... Náhle se jí rozzářila slova Krista Pána: "Pohleďte na kvítí polní... Na ptactvo nebeské..." A ona skutečně pohlédla, klekla k té sedmikrásce u potůčku a byla schopna rozmlouvat i s ní... I s těmi ptáky! Co to? Čím více pronikala do srdce Pána Ježíše, tím více vnikala i do krás přírody, do království toho Srdce... A Mařka cítila, jak všecko v přírodě žije. Zamýšlela se nad tím, co se děje ve stéble trávy, jaká je to úžasná činnost... Co se musí dít v takové plané trnce. Každý týden je trochu černější, dozrává... Stálá činnost, ve dne v noci. A k čemu to všecko? Jaký to má smysl? Kdo z lidí na to myslí? Šlápneš do trávy - bez myšlenky. A víš, co to znamená pro ty rostliny? Jak rychle začnou pracovat, aby to, co v nich bylo přerušeno lidskou nohou, se uzdravilo?
Ach, to je tajemství života! Sama činnost. Vše plní vůli Tvůrcovu a tak jaksi Tvůrce oslavuje. Koná své "životní dílo". Koná je strom, koná je květina, koná je i ten bodlák u cesty... Každý své! A stále! Je to jakási "píseň tvorů", píseň ustavičné činnosti. Neúnavného rašení z jara, hnání do květů, růst plodů a jejich dozrávání, využití, oddech - a znova do květů ... "Životní dílo." I ten strom má svůj věk, své dětství, mládí, plnost a odumírání... Každý má své určení, poslání, cíl... A ty, Mařko, jaké ty máš poslání? Jaké bude tvé "životní dílo"?
Mařka se zachvěla. A zavolala se sv. Pavlem: "Pane, co chceš, abych činila?" Cítila, jak roste její láska a s tou láskou touha projevit ji činem! Láska se živí projevy. Živí se osobními dary milovanému, obětmi, přinášenými pro milovaného. "Co ti, Pane Ježíši, co já ti dám? Co já ti mohu dát? Ten ornát ti vyšívám. To je mé vyznání lásky. To je pro tebe! Všechen ten čas, všechna ta práce, námaha očí, cesty do Tasova, spojené s tajemnou únavou, pokoření, jichž se mi někdy třeba dostane od přísné slečny učitelky - to všechno pro tebe! "Pro milého nic těžkého, nejmilejší Ježíši!" Ale časem i ten ornát bude hotov. Bude to ještě mnoho set hodin! Ale i ty uplynou. Co potom? Láska se musi stále živit, stále projevovat obětmi! Co potom?
V té době se začal - po válce - vydávat "Rozsévač", katolický týdeník. Mařka jej v neděli čítávala. Zvláště ji upoutávaly zprávy z "pohraničí", kde místo původního německého obyvatelstva bydlili nyní čeští lidé z různých konců republiky, kde bylo tolik třeba práce! A Mařka četla, že ti lidé tam nemají služeb Božích! Jsou tam krásné kostely, ale není kněží! A děti, pokud chodí do škol, nemají náboženské výchovy. Je třeba laických pomocníků, katechetu a katechetek! Je možno se zasvětit takovému povolání. Jsou pořádány kursy pro mladé jinochy a dívky, aby mohly učit ve školách náboženství. Dostanou za to také peněžitou odměnu. A je to životní povolání. Laických katechetů a katechetek bude vždycky třeba. Budou mít pevný plat jako učitelé ...
Mařce se rozbušilo srdce! Tady je veliká možnost oběti! Vyznání lásky. Co je vyšít ornát - proti tomuto! Zachraňovat, sytit duše dětí! Co říkáš, Pane Ježíši? A odpověď byla tak úžasně sladká!
Mařka si rychle dopíše na ředitelství kursů. Ptá se na podmínky. Jsou pro ni těžké. Ale právě tak se tříbí a zvyšuje láska! Je třeba mít čtyři měšťanky. A Mařka jich nemá! Ale má lásku k dětem, má snahu pracovat pro jejich duše, má odvahu překonávat obtíže, které se postaviv cestu. Aspoň knihy kdyby dostala snadno. Musí je shánět na všech stranách. Ale ráda to dělá! Zajede k řediteli měšťanky v Ostrožské Nové Vsi. Radí se, jak to zařídit, aby mohla soukromě studovat a dělat zkoušky, aby mohla dostat po čase vysvědčení potřebné pro kurs pro laické katechety. Ach, jak byla vlídně přijata! Jak ji tento pan řídící povzbudil, poradil, opatřil i knihy ... Oh, kolo, kolo! Jak jsi dobré! Jak dobré jsou tvé služby!
Kolik to bylo úmorné práce! Lidé se divili, zvedali hlavy. Kamarádky Mařčiny se vdávaly a Mařka stále nad knihami . . . Otec, pilný čtenář, vzdělaný sedlák, se radoval i se trochu lekal. Co z toho všechno vzejde? Matka si občas povzdechla. Jen Cyril, bratr, se radoval stále více, stále si více vážil své sestry! Byl už ve vojenské uniformě. A učil se od sestry, jak se bojuje s překážkami! Jak perně nabyté bylo to každé vysvědčení! Jak je přitiskla Mařka k srdci, jak je kladla na oltář, na Srdce toho, jehož milovala...
Pohraničí! Pohraničí! Pantáta Valášek z Blatnice řekl: "To měli rači nechat zarůst kopřivamal Dva chlapce sem tam měl, obá by sa tam pokazili!" Ale Mařka tak nesoudí. Vítr jí ochlazuje rozpálené čelo, když jezdí z vesnice do vesnice na Rýmařovsku . . . Děti! Živit děti! Zachovat je Pánu Ježíši! Dát jim základ pro život! Pro ten tvrdý život zde v pohraničí! Naučit lid se zapírat, nepít alkoholu, začít se modlit - a pohraničí bude posvěceno, zachráněno ...
Oh, kolo, kolo! Jak jsi dobré! Jak dobré jsou tvé služby! Skutečně, Mařko? A co ten oheň ve tvých hlubokých očích? Je to jenom oheň svatého nadšení? Není to žár horečky? Nehoří, Mařko, pro Boha, děvče, nehoří tvoje plíce? "Hoří! Nech hoří! Pro Pána Ježíše hoří! Pro jeho děti hoří! Pro milého nic těžkého, nejmilejší Ježíši!"
Aspoň jídlo kdyby bylo v pořádku a v dostatečné míře! Přijedeš ze školy na smrt unavená a teď si vař! Z toho, co sis dovezla z domu! A kolikrát už se ani nechce jíst! Ulehnout! Odpočat! Bože, odpočat si! Ale zítra je zase škola! Nutno se připravit! Člověk je tak sám! Nikdo neporadí! Bože můj! Bože můj!
I tělo má svou logiku a její závěry jsou železné. I když je duch silný, nedostane-li tělo potřebné stravy a potřebného odpočinku, začne se bránit a není-li slyšeno, začne vypovídat službu, slábnout, vadnout... Mařce se ukázala krev! Ohnivá krev z hořících plic...
Ty lhotské zvony mají divné ladění. Chtěj nechtěj, zvoní-li všechny tři, poznáš, že pláčou! Že zpívají někomu cestou ke hrobu! Skutečně! Chlapci pěkně oblečení nesou bílou rakev. Hudba hraje - jako "svobodné". Do toho zaznějí slova žalmu: "Smiluj se nade mnou, Hospodine, podle velkého milosrdenství svého . . ." Lidé, jako obvykle, mají hlavy těžce skloněné. Pohřeb! Jako už tolik pohřbů! Ale toto není obyčejný pohřeb! To nesou ke hrobu Mařku Pavlasovu - vyšívačku ornátu pro svatý Antonínek a laickou katechetku z pohraničí... Co na tom, že se lidé nad tím nezamýšlí? Rodiče jsou bolestí tlačeni k zemi, Cyril má oči krvavé od pláče ... Ten, jedině ten, cítí, že se stalo cosi úžasného: že se ukázala světu opravdová láska; že v rakvi nesou hrdinku té lásky, nevěstu Ukřižovaného - že už není sestry, která mu byla světlem a andělem strážným! Že už jí nemá na zemi! Že mnoho ztrácí, sde více získává; bude mít pomocnici ve výšinách ...
Když se lidé rozcházeli od čerstvého hrobu, přistoupil k němu mladý muž s děvčátkem. Děvčátko drželo v ruce růži. "Hoď růžičku do hrobečku." Děvčátko poslechlo a pak se podívalo tázavě na otce. Ten hleděl chvíli do hrobu. Oči se mu zalily. "Pojď, Mařenko." Odcházel zvolna ve vzpomínkách. "Tak už je Mařka v zemi. A já možná mám na tom největší vinu. Myslím, že jsme sa měli rádi. Že aj ona mňa lúbila. Až já sem sa jednú ukázal zlý, sprostý. A ona, jak anděl Boží čistá, řekla: Karle, nač zmýšláš? Ešče nejsme svoji! Špatná nebudu! - A do mna vletěl ďábel. "Co? Dyž nedáš ty, dá druhá! A ráda!" A otočil sem sa ke dveřám. Ešče sa ohlédnu a vidím: Bože, ty její oči! To nebyl enom strach, to byla hrůza. A ešče víc. Začala sa třást, zbledla. - Nakonec mně řekla: "Tož běž za druhů. Běž a ke mně sa už nikdy nevracaj!" - Viděl jsem: je zle! Aj bych sa byl vrátil, ale ďábel nedal. Pýcha mě držela! Vyšel jsem od Pavlasů a už jsem tam nevkročil. Věděl sem, dyš Mařka neco řekne, tož to platí... Jednu sem chybil a ztratil jsem Mařku! Kdyby toho nebylo, byli sme svoji... Šel sem ju k hrobu odprosit. A růžu sem jí nevhodil na truhlu sám, nejsu toho hodný. Maruška, nevinné díťa, ju tam hodila místo mňa. A já sem prosil Mařku, aby mně odpustila. Růža je málo! Mám tady Marušku a Pán Bůh nám dá třeba ešče děti - budem je se ženu tak vychovávat, aby z nich vyrostla Mařka, Mařka, a lepší Karel než sem byl já! A nepůjdu kolem kerchova, abych to mrtvé Mařce znova neslúbil..."
Otec se vnitřně rozechvěl. Vzal děvče do náručí: "Poď Maruško, tatíček ťa ponesů." A přitiskl dítě k sobě a vykročil pevnějším krokem. Slunce vyklouzlo z mraků a ozářilo s úsměvem celý ten kraj pod Svatým Antonínkem. I ten hřbitov byl jaksi milý, vlídný; i ty hroby jako by se usmívaly.
HRUŠKA (Vzpomínka na + tatíčka)
Naši tatíček byli tvrdý, jako z toho lhotského kamene! Vždyť se naší vesnici neříká nadarmo "Kamenná Lhota". Málo chleba, hodně kamení. Samá skála! Všecko je tam jaksi tvrdé! I to ovoce! Stačí jít kousek přes kopec sv. Antonína a už je to jinačí! Jaké tam rostou hrozny! Marhule, broskve, jablka, hrušky! Všecko sváteční! Jemné, chutné, sladké, měkké! U nás i ty hrušky jsou dřevnaté, skutečně jako by i kousky, hrudky kamení byly v nich. Říká se "medule", měly by být jako med a nejsou! A jablka. Jedno vedle druhého: "roják", "kožůšek", "valinka", "vinař" - všecko je to jaksi drsné, příliš nešlechtěné, venkovské, lhotské. A podle toho i naše srdce! Také je v nich cosi kamenného. Ale i kámen má svou cenu! I ta naše slovácká srdce! Tak rád bych byl někdy tatíčkovi ukázal, že jich mám rád, velice rád. Ale mohl jsem? Jazyk nebyl schopen vyslovit měkší slovo. Byl bych se zadrhl. Jaksi jsem se hanbil. A řekli mně někdy tatíček něco podobného? Nikdy. Přiznám se, bylo mně líto, když jsem viděl vzájemné pozornosti mezi městskými rodiči a dětmi. Vždyť každý mladý člověk potřebuje lásky, jako stromek potřebuje vláhy, má-li růst. Chápal jsem ovšem, jako student, že láska se nemusí projevit slovy nebo něžnostmi. Že se ukazuje činy, obětmi, ano obětmi! I v té lhotské lásce je cosi tvrdého! Tatíček chodívali za mnou do Hradišťa někdy každou středu, někdy za čtrnáct dní. A vždycky uzel na zádech: chléb, sýr, ovoce - čeho bylo třeba, abych měl večeře, když jsem byl na bytě jenom na "poloviční stravu". Napsal jsem "chodili". Hodinu to máme na vlak do Nové Vsi a oni šli někdy pěšky - tři hodiny - až do Hradišťa, aby ušetřili, když peněz bylo málo a na prvního musely být peníze za byt odpočítané! Kolik to bylo uzlů! Kolik pecnů chleba! Kolik jablek a hrušek a lhotských trnek! To byla láska! Všecko to tatíček nosili s myšlenkou na mne! Myšlenka na Boha je modlitba, myšlenka na člověka, pro něhož pracujeme a trpíme je láska. Chtěl jsem se později odvděčit. Peněz jsem tatíčkovi nedával. Věděl jsem, že na ně nečekají. Řekli mně kdysi, když šlo o volbu povolání: "Budeš-li knězem, bohatým být nemosíš, enom abys Bohu slúžil." A když jsem jim i peníze dával, říkali: "Nech si enom pro sebe! Já nepotřebuju. Na tabák mám. To mně stačí." Jednou však přece udělali výjimku, peníze vzali. "Dneskaj si vezmu; šak to není pro mňa. V Malej Blatnici (Blatničce) stavijú kostel. Slúbil sem, že jim také naň neco donesu. Tož půjdu v neděli do Blatničky a dám to Kubicovi..." - Jak tedy udělat radost? Přišla příležitost. Tatíček měli šedesát roků. Napsal jsem oslavnou báseň, dal ji zarámovat - vzal si dovolenou od správy semináře a zavezl jsem dárek osobně tatíčkovi. A zas to bylo všecko takové lhotské. Nedovedl jsem ústy nic povědět a tatíček také byli jaksi překvapený, v rozpacích . . . Pověsil jsem jim obrázek v chalůpce nad stůl, aby si čas od času vytáhli brýle a přečetli si, co jsem jim chtěl říci ústy, ale nedovedl jsem ... Chalůpka, výměnek, byla malá, ale útulná. Jedno okno hledělo na ulici, bylo jím vidět až na kostelní hodiny. V koutě byl starý stůl, nad ním starý obraz, malovaný blatnickým "pantátů maléřem" - vyobrazení všech vzývání Matky Boží v litanii loretánské. Pak kříž a diplom členství v "Dědictví sv. Jana Nepomuckého" pro vydávání dobrých českých knih. Na druhé straně kachlová kamna, za nimi pec a pod ní lůžko. Strop byl dřevěný, trámový. A jeden trám - tvořil lištu, rošt, kam si tatíček dávali knihy, Písmo svaté, kalendáře a nedočtené noviny. A ještě něco. Na podzim, když obrali hrušku za chalůpků, která patřila k výměnku, byl plný rošt hrušek, které tak dozrávaly. Když byly také tak lhotský tvrdé. Měkly a žloutly pomalu. A tatíček dávali na ně dobrý pozor, aby se nekazily. Dle potřeby horší odstraňovali, vzali pro sebe, bylo-li nebezpečí hniloby a tak přebírali hrušky, aby ty nejkrásnější udrželi až do vánoc, do Nového roku. Ty schovávali pro nás, kteří jsme byli "ve světě", až přijedem na skok domů o svátcích rodinné lásky. A to byly pro mne vždycky chvíle mocného vnitřního rozvlnění, když jsem přišel do chalůpky a tatíček po radostném: "Vítaj, Tonku", sahali na rošt, aby vybrali hrušku, kterou pro mne schovávali. "To je tvoja. Z téj hrušky za chalůpků. Bylo ich tento rok hodně. Ešče máme aj pro Josefa, až dojde..." Komu by toto nehnalo slzy do očí? Jaká toto je láska! Kdykoli tatíček ty hrušky za roštem očima pohladili, vždy myslili na nás "ve světě". Vždycky se jim srdce zahřálo! Kolikrát denně to bylo! Až se nás dočkali. Až nám mohli dát, co nám měsíce schovávali! S jakou úctou jsem bral do rukou tento prostý výraz lásky! Hruška! Lhotská hruška! Nešlechtěná! Prostá jako to všecko kolem! A přece v ní bylo vázáno tolik slunečního tepla, tolik vláhy, tolik pozdravů té černé, tvrdé lhotské půdy! Vyrostla u mého rodného domu, tolikrát pozdravovaná ještě v listí a v květu - očima tatíčkovýma! Tolikrát zmítaná větrem, tolikrát ohrožená. Červi se do ní nedostali. Vytrvala! Udržela se! Venku už dávno padal sníh, mateřský strom byl plný ledového jíní a ona - hruška - dozrávala, žloutla do zlatova v chalůpce za roštem, zahřívaná zrovna tak měkkým teplem kachlových kamen jako srdce mého tatíčka. A nyní ji mám v ruce. Měl bych si ji schovat! Ale tatíčkovi nutno udělat radost a užít té hrušky v jejich přítomnosti. A konečně - není to úkol toho ovoce? Kdybych hrušku dále schovával, přece by kdysi utrpěla, začala by se kazit, ztratila by chuť - minula by se svým posláním ... Kdo by dovedl vypsat krásu těch okamžiků! To, co prochvívalo srdcem tatíčkovým, třeba tím lhotským, dobrým - i to, co jsem cítil já. A tatíček se pomalu rozvykládali o svých drobných starostech - i radostech. Kolik stromků jim někdo vyťal na "Novinách" v lesíku u Sv. Antonínka. "Proč to ti ludé dělajú?" Tatíček měli rádi své stromky, které buď jejich ' tatíček, nebo oni sami už vysadili! A vždycky o vánocích je srdce bolívalo! Druzí s těmi stromky necítili! Vyťali, uřezali, aby měli "vánoční stromek". Toho tatíček nechápali. Vždyť i u nás byl každoročně "stromek", ale to ' nebyl vlastní smrček, to byly jen uřezané nadbytečné větve smrků, které ' se postavily do kouta, svázaly spolu motouzem, aby udržely trochu toho cukroví a hlavně sušeného ovoce, které nám stromek zdobívalo. A přece i tady se dožijeme čehosi velikého! Jednoho dne přijdu s myšlenkou ( vystavět klášter na "Novinách", ježto obec Blatnice odepřela odprodat 1 potřebný pozemek. Bál jsem se, jak ta myšlenka na tatíčka zapůsobí! To ^ bude nutno řadu stromků vykácet... Ale tatíček dobře uměli rozlišovat! To je pro Pána Boha! Dyby celý lesík padl! To je pro Pána Boha!" a oči 1 se jim radostně rozzáří... Tvrdý život měli naši tatíček. Brzo ovdověli - a i když se po druhé museli oženit - jejich život byl v celku hořký. A konečně i druhá žena brzo umřela. A já jsem poznal, že mám srdce tatíčkovo! Také to lhotské, nevypěstěné, jaksi neohrabané a přece milující. Oni na mne myslívali, když pro mne schovávali hrušky... A já jsem na ně myslíval - podivná věc - zvlášť silně, kdykoli (bylo to ne často) jsem se dostal ke stolu s lepšími jídly. Při občasných hostinách, kterých jsem se musil účastnit, mně bývalo úzko a téměř každé sousto mně rostlo v ústech... Myslil jsem: "Co mají tatíček k obědu?" "Co mají tatíček k večeři?" A viděl jsem je v duchu s plechovým hrnkem mléka, do něhož si nadrobili našeho černého lhotského chleba a zvedali zvolna lžičku za lžičkou ... Jak by mně mohly chutnat vybrané pochoutky městských lidí? Kdybych jim mohl poslat ten kousek masa s chutnou rýží! To jablko! Ach, to je jiné jako to naše lhotské kamenné! Nebo dokonce pomeranč! Přiznám se, že to ovoce mně bylo nejmilejší a právě proto jsem se ho zřekl. Co nemohou mít naši tatíček, proč bych měl mít já? Oni sedí nad talířkem vařených usušených trnek! A voda z těch švestek, sušených hrušek a křížalek, to je jejich "víno". Jak bych já mohl sahat po drahých nápojích? Byl jsem už od studentských let abstinentem a to mně v takových úvahách posilovalo. Vůbec jsem rád utíkal před dobře připravenými jídly, ježto se mně zdálo, že jsem se "pro ně nenarodil". Já, poslední chlapec z poslední vesnice na Moravském Slovácku, z Kamenné Lhoty! Když nám maměnka v r. 1913 umřeli, bylo mně jedenáct let. A když i stařenka za světové války umřeli, pokoušel jsem se doma vařit. Jaká to byla jídla! S knihou jsem stál u "randlíku" před ohništěm ... Co jsem navařil, to se jedlo. Taková jídla byla "naše" jídla... Když jsem později, jako kněz, dostal ze seminární kuchyně něco "na cestu" domů, schoval jsem to vždycky tatíčkovi, aby měli "něco lepšího". A také jiné věci jsem pro ně nechával. Dostal jsem k svátku od obuvníka p. Romančíka pěkné papuče. Řekl jsem si: "Ty by se hodily pro tatíčka." Stejně pěkné ponožky, "pančochy", aby jim nebylo zima ... Po letech jsme už byli ve světě tři. Přibyl ještě sestřin chlapec Antonín, který studoval v Hlučíně a po maturitě vstoupil do olomouckého semináře. Z jeho dopisu zazáří jasněji podoba tatíčkova, který byl pro Antonína Dominika "stařečkem". Píše: "My dva jsme si tolik rozuměli! Oni byli, ke kterému jsem lnul místo otce, jehož jsem vůbec nepoznal. Odešel do světové války, když jsem ještě ležel v kolébce a padl na ruské frontě mezi prvními hned v srpnu 1914. Stařeček mně tedy jaksi nahrazovali tatínka. S nimi jsem chodíval na pole už od svého nejútlejšího.mládí. .. vázat obilí, odbíral jsem je za kosou, učili mě séct, kosu kut... Spolu jsme bývali v "sušárni", když polena praskala a zápečky tak pěkně voněly ... Tam jsme spolu sedávali, pekli "erteple" za horkým kameněm v popelu ... A když tam přišli strýček Malůšek "Konisko", to bylo vykládání! A když jsem později odcházel do škol, oni mě vyprovázeli na nádraží a do kapesky na kabátě strčili před odjezdem vlaku pětikorunu: "Daj pozor, abys ju neztratil!" a nebylo dopisu domů, abych stařečka nepozdravoval. A ty cesty o prázdninách k Svatému Antonínku! Když jsem byl malý, schovávali "pětinky" už hodně dlouho před poutí: "To si schováš k Antonínku!" A potom, když bylo po hrubé mši svaté, šli jsme spolu mezi krámy, kúpili jsme bombosů, špalek, u studánky se napili vody . . . Stařeček si povykládali s luďma z Blatnice, Blatničky, Velké - koho znali - a koho neznali, toho se zeptali: Odkúď ste? ... Pak jsme se stavili ještě v kapli, kde bývalo takové zvláštní ovzduší, posvátné, po vůni kadidla - a šlo se domů. Přes Krasotice a Hradíšťka za horkého červencového poledne . . . Vždycky jsme se zastavili aspoň vzadu u zídky kerchova. Stařeček smekli širák, hleděli přes zídku na hřbitov a šeptali modlitbu za stařečky... Snažil jsem se, abych byl v jejich očích vždy dobrý; oni moc nechválili, ale já jsem viděl, když jsem přinesl pěkné vysvědčení, že měli radost ..." To byl tedy ten třetí "ve světě". I pro něho tedy schovávali tatíček hrušky. Ale jako ty hrušky za roštem dozrávaly, tak dozrávali i naši tatíček ... Naposledy nás potěšili hruškami v zimě 1939. Byly to smutné, přesmutné vánoce. V březnu jsme byli zabráni Hitlerem, 17. listopadu byly zavřeny university; také olomoucká bohoslovecká fakulta. Seminář prohlédnut tajnou policií, bohoslovci - mezi nimi i synovec Antonín Dominik - už v posledním ročníku před kněžským svěcením - rozehnáni. Tatíček už postonávali. Vidím, jak sedí u kamen, a přece je jim pořád v zádech zima. Slyším, jak praví: "Tonku, čas už dochází... "Mysleli na smrt a hlas se jim zadrhl... Pak ještě byli na Velehradě, kde byl synovec svěcen na podjáhna. Rádi by se byli dočkali jeho první mše svaté. Ale už se nedočkali. 26. dubna 1940 nám umřeli. Když jsem se dověděl, že se jim přitížilo, přijel jsem domů a zavezl je do Hradišťa do nemocnice.. . Měli stále žízeň, dávali si nosit vodu od Sv. Antonínka... Nic nejedli, jen pili... Radil jsem jim jíst. Ale tělo volalo po vodě, jak mně pak bylo řečeno v nemocnici - šlo o ledvinovou chorobu .. .Z nemocnice přivezli tatíčka bez pomoci... Přišel do Olomouce telegram. "Otec zemřel." Zavolal jsem jáhna Antonína Dominika a ohlašuji mu se slzami v očích. "Stařeček umřeli." Byl to bolestný pohřeb. A přece slavný. Slavný hlavně proto, že byl v době velikonoční, kdy se zpívalo vítězné Aleluja! Zašel jsem k Antonínku, do tatíčkova "lesíka" na "Novinách", uřízl několik větviček z jednotlivých, tatíčkem kdysi zasazených stromků - a donesl jsem kytičku domů, abych ji vložil do nohou toho, který tolikrát chodíval k Sv. Antonínku a který s takovou radostí souhlasil, aby na místě "lesíka" byl vybudován klášter... A když jsem se zadíval do klidné tatíčkovy tváře, když jsem hleděl na jejich ruce růžencem sepjaté-chápal jsem stále jasněji, co je to láska. I ta lhotská, tvrdá, šuránkovská, naše! Ty vrásky na čele - vydávaly svědectví tolika starostem z lásky k dětem a vnukům. Ty ruce udřené mluvily také svou řečí... A nejen ruce udřené, od práce jako kamení ztuhlé, ale i ruce sepjaté... .Ruce, které z lásky k nám pracovaly a se modlily ... U nás se nemluvilo o lásce, mluvilo se láskou! U rakve jsme stáli čtyři, kteří jsme se zasvětili nebo zasvěcovali myšlence svatého kněžství. Byl to můj bratranec Josef Bachan, farář v Boršicích u Hluku, tatíčkův synovec, syn jeho zemřelé sestry. Byl jsem to já, byl to vnuk tatíčkův jáhen Antonín Dominik a dosavadní student, druhý vnuk tatíčkův, chlapec mého bratra Františka Stanislav... To bylo vroucí tatíčkovo přání: vychovat kněze! A hle, nemají jen jednoho! Sestra Kateřina to připoměla - k patnáctému výročí tatíčkovy smrti: "Máme všeci své chyby... Ale tatíček chodili rádi do kostela - achtělimět kněza - "Aj, kdyby mě to celý majetek stálo -" říkávali... a majů třech." Hruška! Hruška pro nás! Co měli, to dali! A srdcem dali! Tak nás měli rádi! Hrušku nám! A Bohu? Také to nejdražší, co měli, co svědomitě pěstili a před hnilobou uchovávali: Děti! Chtěli mět kněze ... "Aj dyby mně to celý majetek stálo!" To jsou velká slova, vyjadřující velikou lásku! "Budeš-li knězem, bohatým být nemosíš, enom abys Bohu slúžil." Ať ukončí tento pohled synovec: "Dnes zase žijeme život my... Kdyby oni vstali! Dívají se z břehů věčnosti a svolávají na své děti a vnuky požehnání. .. Však toho víc třeba, než jen vzpomínek ... A přece! I ty vzpomínky jsou důležité! Teď, kdy oni z vůle Boží vědí i o našich myšlenkách, to povzbudí k lepšímu, kdykoliv oživíme své vzpomínky na ty, kteří jsou už na věčnosti... a zavazuje nás to k snaze po lepším vždy a všude!"
LI D KA - apoštolka
Obuvník Vojtěch Vašek je člověk celý, poctivý, nesmlouvavý se zlem. Nemá na růžích ustláno. Zvláště když Baťa vzal do rukou velkovýrobu obuvi. Ale nevzal Vojtěchovi odvahy a chuti k práci. Miloval své povolání a věděl, že koná dobro, šije-li a spravuje-li dobře boty svým spoluobčanům. Šil a spravoval je poctivě. Proto také měl stále co dělat, měl z čeho živit svých šest dětí a opatřovat jim všeho, čeho potřebovaly pro své vzdělání. Otec je vychovával více příkladem než slovy. A jako mu lidé spláceli za poctivou práci nejen penězi, nýbrž i úctou, tak mu děti splácely otcovskou lásku a péči - úctou, láskou i poslušností! Nemohl si na ně stěžovat on, otec, nestěžovala si matka - a nestěžovali si na ně lidé! Vědělo se: rodina Vaškova je řádná, čestná, poctivá! Zaslouží si úcty!
Z Kamenné Lhoty, kde pobyl Vojtěch Vašek s rodinou několik let za druhé světové války, se odstěhoval do Blatnice. A úctu, kterou si vydobyl ve Lhotě, si získával také v novém sídle. Pro děti to znamenalo obohacení. V Blatnici byla i mššťanka. Bylo tam - i když trochu vzdálené - nádraží a tak bylo možno dostat se snáze do světa: jak dolů do Veselí - na Brno a Vláru, tak nahoru - přes Velkou na slovenskou Myjavu.
Nad oběma obcemi se zvedá na kopečku kaplička sv. Antonína. "Antonínek." Tam chodívala ráda Vaškova rodina ze Lhoty, tam chodívala z Blatnice. Za války tam bývaly nedělní služby Boží. Kázání před kaplí, mše sv. u polního oltáře, doprovázené zpěvem lidu za doprovodu venkovské hudby. Mělo to pro lid své kouzlo! Šlo o služby Boží v letních měsících: červenec, srpen, září - kdy v malém blatnickém kostele bývalo dusno, kdežto na kopci vanul vždycky jemný vítr, který osvěžoval! Zdálo by se, že ta cesta - půl hodiny do kopce - bude lidem po celotýdenní práci v poli - obtížná. Ale nebyla! Zástupy se táhly jako rozkvetlá louka - po zeleném trávníku k milované kapli . . . Lidé se rozestavili do chládku stromů, a naslouchali pozorně slovu Božímu. Zpívali z hloubi duše. Bylo to všechno povznášející, plné světla a tepla.
Dětem věnována zvláštní péče i ve všední dny. Hráno pro ně buď na pokraji lesa nebo v sakristii kaple loutkové divadlo, občas se četly skupině na trávníku věci veselé i vážné. A pak byl zazpíván pozdrav "Příteli dětí" ve svatostánku. Nuže, mezi dětmi sotva někdy scházely děti Vaškovy. Nejstarší, iKarel, už dospíval a přesunul se časem mezi "jinochy". Pro ty už konány v kapli "duchovní obnovy". V měsíci se vystřídaly všechny stavy. První neděle odpoledne patřila mužům, druhá jinochům, třetí dívkám, čtvrtá ženám, a byla-li i pátá, tedy školním dětem, školní mládeži. Karel se jaksi lišil od ostatních chlapců už svým zjevem. Jaksi více mladý v obličeji, jemně začervenalém, s očima výrazně mluvícíma. A byly to oči hluboké, na jejichž dně se tajila bolest. I mladí mají svá trápení a leckdy daleko těžší než dospělí. Dalo to jistě mladému chlapci hodně práce, než se odhodlal svěřit se svými trampotami. Slyšel v duchovních hovorech o zodpovědnosti, o rodině, o výchově dětí, o nebezpečí alkoholu a přenášení zlého na děti. A on bral ty hovory vážně. Kdysi řekl, že by rád se mnou hovořil. K tomu jsem byl celé ty tři měsíce na kopci, aby si lidé mohli volně, kdykoli a jakkoli dlouho pohovořit s knězem o svých otázkách, úzkostech, bolestech ... Šli jsme lesní pěšinou k "Tovaryšské studánce" směrem ke Hluku. Byl prý u ní před časy zabit tovaryš. Šlo o to opravit studánku s výbornou vodou a ozdobit ji sochou sv. Antonína. A tak se cestou Karel zvolna rozhovořil a vyšlo najevo, že ho trápí jakási tajná nemoc. Jsou to - jako - krvavé vyrážky na nohou, na lýtkách. Neví, od čeho vznikly, neví, jak se jich zbavit. Bojí se, aby, ožení-li se, nepřenesl nákazu i na děti. S lékařem se už radil, ale léky nepomáhají. Vzpomněl jsem si na svého spolužáka ze semináře, kněze, bylinného lékaře P. Wilische, který už mnoha lidem pomohl. Poslal jsem chlapce za ním do Slezska, do Mošnova. Dostal pokyny a zdá se, že se věc zlepšovala.
Po letech - dostanu dopis z Blatnice plný vděčnosti. Psal Karel: "Jsem před svatbou. Mám hodnou dívku. Tak rád bych byl, kdybyste nás mohl sezdávat Vy u Sv. Antonínka, Vy, který jste se mne ujal v nejhorších, nejchoulostivějších dobách... Aspoň nás provázejte svým požehnáním, když budeme v kapli u Sv. Antonína sezdáváni..." - Prožíval jsem ty jejich slavné okamžiky celým srdcem a zařadil Karla mezi ty, za něž jsem se zvlášť modlíval. Po roce přišla radostná zpráva: "Máme zdravé děvčátko ..." A pak občas lístek se srdečným pozdravem... To byla jistě velká radost pro starostlivého otce, když viděl nejstaršího chlapce už zaopatřeného, když se stal "dědečkem"...
Z ostatních dětí, kromě Stanislava, upoutávala pozornost malá, černooká Lidka. Čiperný "všudybyl". Také její oči mluvily. V každém člověku je otazník. Je v něm ukryto tajemství. Je v něm budoucnost, ale dosud skrytá. A je to jistě zvláštní pocit pro rodiče, když rok za rokem zahlédnou nějakou povahovou známku u dětí, které dosud neznali, když pozorují, jak se děti rozvíjejí, jak se to tajemství jejich niter zvolna projevuje... "Co asi z toho dítěte bude?" "Co z toho děvčete asi vyroste?" Každý mladý člověk svým časem rozkvétá - jako ty květiny na lučině. Je to tak vůle Boží, aby každý ten mladý člověk došel k naplnění životního poslání: dát život darem danýdál, oplatit láskyplnou péči rodičů vlastním dětem. Vracet i s úroky.
Ale jak často jsem se zachvěl, když jsem pohlédl do těch jasných, čistých očí našich slováckých dětí. Zůstanou ty oči vždycky takové? Kdy se v nich cosi pohne, cosi zakalí? A vzpomínal jsem si na to místo u starozákonního proroka, kde popisuje růst lva. I malé lvíče je ještě hravé a možná i zábavné... Ale, ale! Až se v něm probudí hlad po krvi! "Učí se dělat ženy vdovami a děti sirotami." Až se ozve jeho řev v širé poušti... Tak jsem si říkal: je to možné, že i tento chlapeček půjde jednou z hospody opilý, s očima kalnýma, že bude zpívat oplzlé písně, že bude klnout a hledat příležitost ke zlému? Že to děvče s očima jako ta studánka u Sv. Antonínka čistýma - vyšlehne těma očima oheň, který bude mít tak strašné důsledky v duších chlapců a důsledky na chrámech Ducha svatého u obou? Že to děvčátko se stane klepnou, pomlouvačnou, nezadržitelně povídavou, odpornou až k smrti? Bože, co z těchto dětí - andělů bude? Co za pět, co za deset, co za dvacet let? Až přijde doba dospívání, přechodu, až si ti mladí lidé sami nebudou rozumět a nebudou jim rozumět druzí? Až se jich budou bát vlastní rodiče!
Lidko Vašková, děvčátko s očima tak neodbytně tázavýma, co z tebe vyroste? Nevíš o světě, o jeho lstivé, sobecké zlobě. Jsi obklopena hřejivou láskou rodičů, hádavou, ale přece jen skutečnou láskou bratří a sester. Jistě máš také své trampoty, úměrné tvému věku, vždyť i děti mají svůj kříž, třeba ještě přiměřeně malý, ale přece kříž a svůj kříž, který také na sebe berou každodenně. . . Ale přece jsi ještě stále chráněna před bouřemi a ledovými vichry... Rodiče je zadržují svou náručí.. . Nikdo nezůstane stále dítětem. U každého přijde "jeho hodina". I u tebe, Lidko, i u tebe! A co potom? Kam se přitočíš? Kdo se stane tvým sluncem, ty malá slunečnice? Vedle Slunce spravedlnosti, vedle Boha trojjediného, kdo získá tvoje srdce? Tvoji lásku a tím tvé všechno? A jaká bude tvá životní cesta? Bude k výšinám, jako ke Svatému Antonínku? Ke chrámu Božímu? K náručí Boží? Jsou také nížiny, srázy a propasti. A nikdo neví, co ho čeká, nikdo, nikdo to, Lidko, neví. Život je plný tajemství už proto, že člověk je plný tajemství. Co pak víš, ty malá usměvavá čtverácko, co všechno v sobě nosíš? Co ještě vyklíčí, vyroste v tvém nitru? Bude to samá pšenice? Nepodařilo se "zlému člověku - nepříteli" hodit tam také hrst koukole? Oh, mnohý člověk by se zachvěl, kdyby se dobře viděl! Kdyby znal zárodky nemocí v sobě, nemocí tělesných i zlých sklonů duševních. Což nejsou děti, které v sobě nosí náchylnost k pití lihovin, zděděnou po předcích? Až dospějí, ozve se v nich ta palčivá žízeň a běda, jak se jednou opijí. Budou se jako očarovaní toulat kolem hospod, budou si umiňovat, že tam nevkročí a při každém tom předsevzetí se přiblíží dveřím hospody, až opět žalostně klesnou ... A je kolik jiných žízní a hladů, je tolik hrozných možností! Co z tebe roste, co z tebe vyroste, Lidko Vašková?
Po letech přijde z Blatnice smutná zpráva. "Umřel nám vzácný spoluobčan p. Vojtěch Vašek. Ještě v pátek šel k Antonínku, když byl vymlátit své obilí, a v noci z pátku na sobotu ho ranila mrtvice. V sobotu ráno mu zvonili umíráčkem. - Ta skutečnost působila hrozně. Nejen na ustaranou vdovu, na celou obec! Tak náhle! Tak nečekaně! V neděli byl pohřeb s velikou a hlubokou účastí. Každý měl nebožtíka v úctě a rád. Napište těžce raněné paní několik slov útěchy. Potřebuje toho za tak hrozných okolností."
Píši dopis srdcem. Byla to smrt sice náhlá, ale sotva nenadálá, vždyť zesnulý byl stále živ v milosti Boží, jak lze usuzovat z celého jeho příkladného života! Už účast na pohřbu je vnějším dokladem, jaké úctě se těšil v celém městečku, stejně jako předtím ve Lhotě. A co může zarmoucenou vdovu zvlášť potěšit, jsou dobře vychované děti! Dobrý strom přináší dobré ovoce! A jako měl každý úctu k zemřelému, tak si vážil i jeho dětí! Karla jsem blíže poznal sám a s úctou na něho vzpomínám. Budu za nebožtíka sloužit hned zítra mši sv. a za týden zase. A v modlitbách budu pomáhat rodině, aby mu dal Pán Bůh věčné odpočinutí...
Po čase přijde dopis z Pardubic. Odesilatelka je mně neznámá... "Náš milý důstojný pane!... Vzpomínám často na Vás v modlitbách, obzvláště teď, v tak těžké a smutné chvíli, kdy jsme pochovali našeho drahého, milovaného a o nás tak starostlivého tatíčka. Vůbec se mně tomu ještě stále nechce věřit, že už mně nikdy v ničem neporadí a že už ho nikdy neuvidíme. Ale zase mi přijdou na mysl slova: "Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal." - Možná, že si řeknete, proč právě teď jsem si na Vás vzpomněla; ale jak bych mohla na Vás nevzpomenout? Vždyť teď Vás nejvíce potřebujeme, toho Vašeho vlídného a potěšujícího slova, aspoň v dopise. Musím Vám mockrát poděkovat a říci "Pán Bůh zaplať!" za to, že jste si na naši maminku a na nás všecky vzpomněl. Je to tři dni, co mně maminka z domu psali, že jste to byl Vy jediný, který jste ji dovedl potěšit svým dopisem. A škoda, že jste nemohl našeho tatínka doprovodit k věčnému odpočinku. Já Vás, důstojný pane, prosím, modlete se za našeho tatínka a my Vám budeme v modlitbách pomáhat. -
A nyní, velebný pane, nevím, jak bych to začala, ale potřebovala bych Vaši radu. Na Lidušku Vaškovou, tenkrát ještě malou holku, jak chodívala na Sv. Antonínek si vzpomínáte? Já vím, velebný pane, že jste na mne nezapomněl. Však já si Vás také vždycky připomenu, když přijedu domů na kopec. Stále Vás vidím na té kazatelně venku a to Vaše kázání stále ještě slyším. A při poslední mojí návštěvě u Sv. Antonínka jsem si zvlášť přála, abyste byl na mojích zdavkách a abyste mně i mému manželovi dal krásné ponaučení do našeho nového, dalšího života. Mým přáním bylo vždycky mít svatbu u Sv. Antonínka a dal Bůh, že se mně to splnilo. Je tomu už pět let, co jsem v Pardubicích a je mně 21 let. Jsem zde zaměstnána v nemocnici.
Po dvou letech jsem si zde namluvila - tenkrát ještě za vojáka - jednoho hocha, kterému jsem se zalíbila a on mně. Znali jsme se 7 měsíců a já jsem zjistila, že Pepík není katolík. Nejdříve jsem se toho lekla a hned jsem od něho utekla a nohy mě nesly rovnou do kostela. Tam jsem prosila sv. Ludmilu, ať se přimluví u Boha, ať mně dá tolik síly, abych dovedla udělat z Josefa dobrého katolíka. - Druhého dne za mnou přišel a prosil mě, ať se na něj nezlobím, že on za to nemůže; a abych mu nějak pomohla, že on chce být také tak dobrým katolíkem jako jsem já. - Důstojný pane, věřte mně, že mně ho bylo líto, protože neměl maminku a on opravdu někoho potřeboval, aby mu tu maminku nahradil. Zemřela mu ve 13 letech a zůstal jen sám s nemocným otcem. Takže moje láska k němu byla větší a větší, ale já jsem to na sobě nedala znát. - Umínila jsem si, že půjdu na faru zde v Pardubicích a poprosím pana vikáře Kopeckého, aby mu věnoval pár hodin týdně a aby mně pomohl udělat z něho katolíka. Po celou dobu našeho scházení jsem ho učila z katechizmu a z příruček, jaké jsem měla. Pepík se opravdu snažil vše pochopit a já jsem děkovala Bohu, že mně pomáhá. Třikrát týdně chodil na faru a chodil tam tři měsíce. Právě před vánocemi byl u sv. zpovědi a u sv. přijímání. A byl pokřtěn v hlavním kostele panem vikářem Kopeckým, kterého jsme právě dnes v 9 hod. ráno pochovali. (13. 9.1955) Měl krásný pohřeb; bylo 85 kněží a moc lidí. Byl to výborný kazatel a lidé ho měli rádi. -
Velebný pane, napište mně, jestli jsem neudělala chybu a co bylo potřeba ještě udělat. Já jsem se s tím žádnému tenkrát nesvěřila, jenom naší řádové sestřičce představené. Ctihodná mně říkala, že když tatínek je s tím srdcem tak nemocný, tak abych to domů zatím nepsala; tak jsem to žádnému neřekla. Ale zatím pan Budař, kostelník od Sv. Antonínka, se to dozvěděl u nás na faře a tak to hned musel tatínkovi říci. No, to nevadí. Možná, že mně to rodiče měli za zlé, a já si to pokládám za čest, že jsem přivedla mého manžela na správnou cestu; a nejen jeho, i moji kamarádku jsem dokázala naučit víře katolické a udělala jsem z evangeličky katoličku. Teď, když se jí narodila holčička, tak jsem ji nesla i s manželem ke křtu. A už jsem byla pětkrát kmotrou! To je, co?
Ještě jednou Vás já i můj manžel pozdravujeme a buďte s Bohem. Těšíme se na Vaši odpověď a doufám, že víte, kdo Vám to píše."
Ach, kdo by necítil z takového dopisu vůni skutečnosti? A kolik je tam krásy! Je to živá mluva srdce našeho lidu! Tolikrát jsem toužil, když se mnou hovořili ti naši dobří venkované u Sv. Antonínka, kdybych tak mohl nepozorovaně zachycovat, natáčet ty jejich barvité výrazy, plné svěžesti a nevýslovné krásy. A někdo dovede tak prostě psát jak hovořit. Je to umění! Celý takový dopis se mně jeví kusem krásného vnitřního života, promítnutého na papír. Což není v něm úžasný kus života? Člověk se rozdává všude, kam pohlédne, nač sáhne. Každým slovem, každým pohledem, každým řádkem, který napíše, každým skutkem, který učiní. Všude se dává, všude cosi ze sebe nechává, co září dál, nebo, jde-li o zlo, co pustoší dál... Vážím si každého lidského projevu, každého dopisu, i každého slova. Naši lidé mají těžkou ruku, neumějí třeba psát bez pravopisných chyb, ale píší srdcem, upřímným, bezelstným srdcem. A z každého písmene sálá teplo...
Milá Lidko! Nemohu Ti odpovědět tak dlouhým dopisem, ale vynahradím to jinak. Příští úterý - den sv. Antonína, budu sloužit mši sv. za Tebe a Tvého manžela, abyste ve vzájemné úctě, lásce a svornosti vyplnili své krásné životní poslání. Pám Bůh Ti zaplať za ten krásný dopis. Vzpomnělas na má kázání u Sv. Antonínka. Tentokrát jsi Ty kázala mně. A velmi poutavě, krásně a účinně. Tvé jednání zasluhuje veliké úcty a vděčnosti! Vždyť Ty jsi Dělnice Ducha svatého, opravdová apoštolka. A co je zvlášť důležité, jsi vedena nejčistšími úmysly, nezištnou a blahopřejnou láskou k Bohu a k bližnímu. Pozdravuji s hlubokou úctou i Tvého p. manžela! Jak šlechetné má srdce! Jak dobrou a pevnou vůli. Tu Bůh nenechá bez odměny: udělí za ni vnitřní mír. Pozdravuji i Tvou kamarádku a vroucně Ti děkuji za to, že tak ochotně bereš do náruče děti, abys je nesla ke křtu svatému. Bůh najde jisté vhodný způsob, aby Tě za tu překrásnou službu odměnil! A na p. Budaře se nehněvej. Nemyslil to zle! A jak by se mohli Tvoji rodiče pro to hněvat? Jistě se naopak zaradovali pro Tvou apoštolskou horlivost! Jistě to ráda p. Budařovi promineš, řeknu-li Ti, že právě on mě upozornil na úmrtí Tvého dobrého tatíčka, takže jsem mohl mamince poslat projev soustrasti a potěchy. Nedovedu Ti ani vyjádřit slovy vděčnost za to, že ses ozvala, protože vidím, jak působí skrze Tebe milost Boží, jak z té bystré Lidušky Vaškové - vyrostla a roste - Dělnice Ducha svatého - apoštolka! Bůh Tě dále veď a sil, abys mohla vykonat mnoho dobrého ke cti a slávě Boží, k spáse vlastní, k blahu a spáse jiných ...
Lidka Vašková nemohla vědět, že v době, kdy pobíhala jako dítě po kopci sv. Antonína - se tvořilo mezi několika dospělými hochy a dívkami hnutí "Dělníků Ducha svatého". Šlo právě o to, co Lidka nyní uskutečňuje, o apoštolát lásky a pravdy. Napřed lásky, ježto pravda může být sama o sobě i tvrdá, krutá, vražedná. Je třeba proteplit ji láskou a láskou jí upravovat cesty. Šlo o to prokvasit celý společenský život našich mladých lidí na moravském Slovácku - světlem a teplem, pravdou a láskou Ducha svatého! Aby to nebyl život tělesný, živočišný, abychom všichni uvědoměle žili jako děti Boží! K tomu směřovaly také všechny duchovní promluvy, obnovy a pobožnosti v kapli sv. Antonína o prázdninových měsících po 10 let, od r. 1940 - 1950. Doufám, že Lidka není sama! Že je více těch Dělníků a Dělnic Ducha svatého, kteří zahřívali svá nitra od svatostánku kaple sv. Antonína na Blatnické hoře ...
Bůh jim žehnej!
OTEC A SYN
(Od Sv. Antonínka)
Kdybych byl vynikajícím básníkem, napsal bych píseň o pokřivené třešni, která je strážkyní kaple na Blatnické hoře. Už léta o tom přemýšlím a stále více cítím, co bych chtěl zpívat o té třešni, ale co nedovedu! Chrání zeď kaple od severní strany, odkud přicházejí v zimě fujavice. A ona, pokrytá zmrzlým sněhem, jako by se obětovala; zachycuje svou náručí ty nárazy vichru, takže kaple jím tolik netrpí. Na jaře se jaksi stydlavě oděje ve svůj květ. Stydlavě proto, že je to třešeň poloplaná a že o její plody nikdo nestojí. Ale přece se zaskví na chvíli bělostí květů, odposlouchá bzučení včelky a pak pokryje zemi pod svými větvemi bílými plátky květů a nasazuje na plody ... Zatím přicházejí v červnu a červenci poutníci, hledají stín a třešeň - ačkoli ví, že jí nikdo nepoděkuje - vykoná své krásné poslání hostitelky... Pozdě, velmi pozdě se začervenají její plody a ona je zvolna shazuje, ozobané od ptáků, až kdysi padne třešeň poslední... A pak už brzo zavane chladný vítr, podzim se ohlásí a než se kdo nadá, severák bude opět dorážet od Hlubočka a dožadovat se svých práv. Kopec se pokryje sněhem a ponoří se do hlubokého ticha... Jen ve věži se občas rozezpívá vítr, jako by se někdo modlil ve sboru ...
Oh, co ta třešeň už viděla za léta své čestné stráže! I ona byla kdysi malá, dívala se radostně do slunce, chytala jeho polibky. Ale hned z toho mládí poznávala také lásku severáku! I prudkost východních větrů. Neměla klidného růstu! Byla zmítána vichry a bouřemi. Proto vyrostla jaksi pokřivená. Ať jí proto nikdo nepohrdá. To jsou jizvy z bojů s bouřemi, to jsou důsledky jejího odolávání náporu vichrů! Jak bych ji za to rád pozdravil! Jak ji mám rád! Kolikrát jsem jí záviděl, že může stále být v blízkosti předrahé kaple, že jí může být ochránkyní, strážkyní, přítelkyní, ba skoro sestrou. Tak je s tou kaplí spjata, že jich nelze od sebe oddělit a chceš-li vidět krásu kaple, zahlédneš i její pokřivenou strážkyni!
U kaple na stráži třešeň stojí s vichry a bouřemi v častém boji. Ty třešni od větrů pokřivená, buď za svou odolnost pozdravena!
Je léto. Parné. Suché. U Antonínka je však vždycky mírněné jemným vánkem. Lze říci, že se může volit zabarvení počasí. Chceš-li chlad, zajdi na severní stranu kaple, chceš-li teplo, obrať se k jižní. . . Ale jemný vánek tě neopouští ani v létě ...
Pod třešní leží starý člověk. Chudý, špatně oblečený, neoholený. A časem mluví sám se sebou. Slyším ho opakovat několikrát po sobě stále totéž: "Plakat nepomože, modlit nepomože!" Přiblížím se a pravím: "Jak to tak soudíte, stařečku: modlit nepomože? Já myslím, že pomože! Plakat vždycky nepomože, ale modlit pomože vždycky, i když ne hned!" -A stařeček vede svou: "Plakat nepomože. Modlit nepomože! Víte, velebný pane, že já mám několik synů? A sú dobře zaopatření. A mně, starého otca, nechají tak. Dyť su už bez košule! Nechcú o mně vědět! Plač, modli sa! Nevíme o tobě! A přeca su jejich otec! A su starý! Možu já pracovat? Kdo mně co dá, dyž vlastní děti si mně nevšimnů? Jaký já mám život! Pravdu říkám: Plakat nepomože! Modlit nepomože!"
Jdu do sakristie, která je pro nás - s bohoslovcem, spolupracovníkem a kuchařem - prázdninovým obydlím, hledám ve svém prádle, je-li ještě některá košile tak dobrá, aby se hodila věnovat. Našel jsem jednu a nesu stařečkovi. Přijal, poděkoval, vzal svou hůlku, kdysi uříznutou v lese, zvedl se a bosýma nohama šlapal vypálený trávník směrem k Blatnici...
Před kaplí - od Blatnice - stál vysoký kříž. Kdysi krásný. Ale za druhé světové války přišla fronta až k nám. Rumuni, kteří tábořili na protějším kopci Radošově, se domnívali, že Němci používají věžky kaple sv. Antonína jako pozorovatelny. Proto čas od času poslali ke kapli granát. Lidé v okolí se třásli strachem o milovanou kapličku: "Už je po ní! Už je po ní!" říkali, když viděli z dáli, jak se po výbuchu granátu z kaple zakouřilo. . . Byl to hrozný pohled na kopec, když Němci v noci z 26. dubna na 27. dubna 1945 odtáhli. Střecha kaple na dvou místech probita, stromy v okolí kaple polámané a rozsekané jako sirky a také kříž byl bolestně raněn. Jedno rameno Ukřižovaného bylo uraženo, i základní zdivo bylo zasaženo na několika místech. Nechali jsme ten kříž delší dobu neopravený, jako památku. Později jej přeneseme do našeho lesíka "Na Novinách" a postavíme tak, aby hleděl směrem ke Hluku ... A místo starého kříže pořídíme kříž nový... Zatím stojí starý kříž, raněný, před kaplí...
Čas od času se ukázal na kopci mladší, vychudlý muž, s očima posmutnělýma. Chodil lesíkem, opět vyšel na prostranství před kaplí a zase vešel do stínu lesa. Byl patrně churav, pracovat nemohl a hledal na kopci zdraví... Někdy se posadil na podstavec kříže a hleděl na kapli. Vytáhl cigaretu, rozpůlil ji, zapálil a šetrně ji využíval... Navázal jsem někdy hovor, ale celkem nebýval plodný. Jen několik slov. Až kdysi se neznámý rozpovídal sám ...
"A povím vám to. Vám to možu řéct. Vy mně pochopíte a vy to nebudete roznášat. Je vám divné, že chodím po kopci. Mosel sem nechat práce. Su zedník. Nemohu dýchat. Ani nevím, co mně chybí. Ale doktor řekl: Nedělat! Tož poslúchám. Rači bych pomáhal doma. Dyť sú žňa! Ale nemožu. - A radosti ze života nemám! Mohl sem ju kdy mět? Co sem já v životě vytrpěl! Řekne sa: Dětství! Mladost! Jaké já sem měl dětství? Měl sem otca. To nebyl otec. To byl špatný chlap. Co matka napracovala, to on propil. A když se vracal z hospody opilý, to už sme všeci doma trnuli. Aj ta kočka, jak zahlédla opilého, už skokem letěla z izby... To byl křik! A maměnku otec tlúkl hlava nehlava. Já sem enom zatínal pěstě: Ale co sem mohl dělat? Na otca přeca nesáhnu -
Co sem já zažil hladu! Byli fašanky, masopust, chlapci chodili dům od domu, kde měli děvčice, zpívali, hráli, dostávali slaniny, koláčky - některý ukůsl koláčka a hodil na zem. Já sem číhal na to a hned sem letěl za koláčkem. Husy sem odháňal, dyť chlapci házeli koláčky husám ... Mosel sem sa bít s něma o kúsek koláčka...
Maměnka byli hodná! Ta byli dobrá. To byli anděl a ne člověk! Otca chránili jak mohli. Byli od něho dotlučená, na hlavě samá modřina. "A co je ti?" ptávali sa ludé, "co ťa někdo pobil?" "Ale ne, byla sem nešikovná, spadla sem ze žebra ..." Tak otca omlúvali. -
Dyž sem vyšel školu, šel jsem do učení a jak sem sa trochu zapracoval, pravím matce: "Maměnko, já už na sebe vydělám. Já vydělám aj pro vás. Já vás tu doma otlúkat nenechám. Poďte se mnú. Já sabudu o vás starat." Ale oni pravili: "Ja, synku, to já udělat nemožu! To sa nesmí. Já sem tatíčkovi u oltářa slubovala, že budu s ním snášet všecko, aj zlé až do své nebo jejich smrti. Já nemožu tatíčka opustit. Pracuj pěkně, živ sa, jak umíš, ale já ostanu doma, u tatíčka." -
Vidíte, takovú sem měl maměnku. (Hlas se vyprávějícímu zachvěl a zavlažil slzami.) Dyž já včil vidím, jak ženské vyhrožujú rozvodem, pro každú maličkost, teprú poznávám, jakú já sem měl maměnku. Už sú v zemi. A otec? Otec ešče žijú. A sú pořád stejný. Co dostanů, to propijů až do nahoty. -
Já sem sa nadřel, domek sem si postavil, oženil sem sa... Možu já otca vzít do rodiny? Dyť by mně děti pokazili...No půjdu. Řekl sem vám své trampoty. Já vím, že mně porozumíte..." Stiskl jsem dobrému člověku ruku s hlubokým soucitem a věděl jsem, že se otevřela možnost dalších rozhovorů, v nichž bude lze zvolna dotýkat se jeho raněného nitra a pomáhat lékaři v léčení těla posilováním duše... A zatím co nemocný sestupoval pomalu k Blatnici, šel jsem já do kaple, abych před svatostánkem nechal doznít tomu hovoru raněného... A abych se pomodlil za jeho hrdinskou matku i za jeho nešťastného otce...
Modlit pomože ! Jistě pomože !
Uspořádal A.K
Vrchoslavice 1992
Kukátka
(peater, 24. 8. 2012 13:29)